Sonino krkonošské peklo

Díky Michalovi miluji běhání v přírodě a horské závody. Netušila jsem však, co mě letos ve Špindlu na KTRC Krkonoše Skyrunning maratonu 2016 – na jeho kratší trase čeká. Byl to přímo masakr!

Když jsem si tady minulý rok zaběhla 16 km, byla jsem nadšená. Přestože bylo příšerné horko a téměř půl závodu vedlo do kopce, nadchlo mě to. Proto bylo jasné, že tento rok chci zase, ovšem do okamžiku, kdy jsem si přečetla propozice. „Víš o tom, že letos bude i ta kratší trasa prodloužená na 23 km a stoupání bude jednou tak veliké?“ řekla mi moje známá. Tak to jsem zvážněla. Minule to byla makačka, ale letos že bude taková? Né, že bych se kopců bála a i slibovaná délka byla pro mne ok, ale po mých problémech s kolenem jsem začala mít ke svému tělu respekt. Najednou se mi pořád v hlavě točily myšlenky, jestli je to dobrý nápad. Čím víc se blížil den D, tím více jsem byla nervóznější.

Celková vzdálenost: 24.6 km
Max. výška: 1218 m
Min. výška: 754 m
Celkem nastoupáno: 1711 m
Celkem naklesáno: -1700 m
Stáhnout

Sobotní ráno bylo pro mne krušné. Jak mě se nechtělo! Ještě nikdy jsem neměla před závodem takový strach. Sedíme s Michalem v autě a jedeme do Špindu. „Myslíš, že je to dobrý nápad, abych běžela, já se tak necítím!“ říkala jsem mu. Když jsem totiž večer před závodem zezdola viděla černou sjezdovku, kterou poběžím, zatmělo se mi před očima. Michal mě však naštěstí zná a tak mě povzbudil. Vybavena hůlkami a camelbagem jsem stála u startu a uklidňovala jsem se klábosením s kamarády a známými. Náladu mi zvedlo, že jsme se konečně osobně poznali s běžeckým nadšencem Edou Kožušníkem.

IMG_2032

Jedna společná fotka a jdeme na to! Pusa s Michalem, který poběží ultramaraton. Dav vybíhá, mírné stoupání. Běží se pohodovým tempem, chvíli se po trase bavím s Edou. Pak se cesta zúžuje a běží se téměř po jednom. Držím se kamarádky Verči, Michal už je dávno vepředu.

IMG_2033

Najednou jsme na vrcholu a pouštíme se sjezdovkou dolů. Skládám hůlky a dávám si je za batoh. Moje tělo běží dolů, pokouším se ho mírně brzdit. Je neovladatelné. Jsme zase u cíle a vybíháme Svatého Petra. Vybíháme – teda spíš jedeme. Stále mám však sílu, i když ze mě kapou litry potu.

20160806_091101

Ovšem do doby, než se dostáváme k prudké sjezdovce Stoh. Musím dolů. Nevede tu žádná cesta, jen kameny a tráva. Musím dávat pozor na nohy, je to tak prudké! Hůlky mi pomáhají držet stabilitu. Je to šílené! Pak dalších pár kilometrů udělat kolečko a pak vystoupat Stoh zpátky. Slunce pálí a každý můj krok je těžší a těžší. Pokládám jednu nohu za druhou, jako bych šlapala schody. Je to vysilující. Síly slábnou. V hlavě mi hraje písnička Highway to Hell. Proč to dělám? Pot mi kape do očí, vzpírám se na hůlkách. Kdy už bude rovinka? Bojuji, šlapu, makám, až jsem tam. Vysílená si nahoře myslím, že je mému trápení konec.

IMG_1950

Běžím, vnímám panoramata a slyším hudbu. Už se blížím k cíli. Znovu prudký seběh. Avšak hodinky ukazují pouze 20 km. Žádný cíl, běží se dál. Do opravdového pekla! Vidím před sebou sjezdovku Pláně a šplhající se závodníky bez energie. Nemůžu se na ně dívat, je to utrpení. Já také trpím. Každý krok je jako bych měla k nohám připevněné kameny. Pomooooc. Už fakt nemůžu! Chvílema se mi chce brečet a chvílema řvát vzteky, ale ani na to nemám sílu. Sundávám batoh a dávám si energetickou tabletu s kofeinem. Zapíjím vodou z camelbagu….očima se v té chvíli setkávám s jiným běžcem. Nemusíme si nic říkat. Naše pohledy mluví za vše – už toho mám plné zuby, ta sjezdovka snad neskončí, kdy už jí bude konec? Musím dál, musím dál, vždyť za chvílu SNAD budu v cíli! Jsem nahoře. Potkávám známé, kteří mne povzbuzují. Už jen kousek. Běžím lesem. Moje nohy nemají sílu. Dávám si pozor, kde šlapu. Kořeny a kameny jsou kluzké. Hodinky ukazují 23 km. To už měl být cíl, ne? Cíl byl nakonec až po více, než 25 km. Vběhla jsem do něho vyčerpaná, avšak šťastná.

6548037185306624

Byl to ten nejtěžší a nejšílenější závod, na kterém jsem kdy byla. Čtyři sjezdovky nahoru a dolů, 25,5 km a převýšení 1700 metrů. Pořadatelé se letos opravdu vyřádili. Loni to oproti tomu byla procházka růžovým sadem. Moje nohy a celé tělo naštěstí vše vydržely, co na tom, že jsem v neděli téměř nemohla chodit. Jestli chcete zažít opravdu výživný závod, pak jeďte příští rok právě sem. Jsem opravdu zvědavá, co bude bude od kreativních pořadatelů zase nachystáno! A všem, kdo to v sobotu zvládli, blahopřeju. Zaslouží si to!

IMG_1954

Bez čeho bych závod nezvládla? Bez skvělé výbavy – hůlky Leki mi pomáhaly do kopců a udržovaly stabilitu v prudkém scházení sjezdovek. Bez kvalitních bot – Inov8 Terraclaw 250 – skvěle držely na lesních cestách, i v bahně. Bez  kompresních šortek Salomon – zpevnily stehna a dobře větraly. Bez camelbagu Salming – neomezoval mě v pohybu a snadno na něho šly připevnit hůlky. Bez kompresek Royal Bay, energetických přípravků Nutrend. Za otejpování, skvělou podporu a vřelou lásku děkuji Michalovi. Za fotky díky Ondrovi Fejfarovi, Edovi Kožušníkovi, Verče Mokřánové a týmu Kilpi Trail Running Cupu.

A zítra se můžete těšit na Michalovu verzi z dlouhé trasy.

Reklama

3 Responses to Sonino krkonošské peklo

  1. Miroslav Knedla napsal:

    Dobré čtení…

  2. Eda Kožušník napsal:

    Krásné zážitky, krásný článek. Ať to běhá! Eda

  3. Martin Fujak napsal:

    Krátká trasa – Nejtežší a nejšílenější závod – souhlas! Pro mně čistý teror jako třeba RedBull400. Běžeckým závodem bych to nenazýval. Já toho teda moc nenaběhal :))) Ale spravil jsem si chuť o víkendu na Běhej Lesy Bílá, kde se do kopce jede lanovkou 🙂

Napsat komentář