Padesátka v oblacích

První srpnovou sobotu jsem postavil na start 50 km dlouhého KTRC Krkonoše Skyrunning maratonu. Že tento závod nebude jako ostatní, mi signalizovalo vše okolo.

Už týden před závodem, při kontrolním běhu s chystaným vybavením, se mi po tisíci společně naběhaných kilometrech do věčných lovišť odporoučel můj oblíbený superlehký závodní batoh. Musel jsem tak rychle hledat náhradu. Naštěstí mi kamarád poradil doplnit lehký turistický batoh Salewa vakem na vodu z Decathlonu a připravit ho tak na dlouhý závod.

Ostatní vybavení naštěstí mým ostrým testem prošlo. Na startu se ještě domlouvám se skvělým běžcem Ondrou Fejfarem, že pokud budu mít pocit, že mi hůlky na trati nepomohou, tak mu je na otočce na pátém kilometru, kde bude fandit, předám.

Start se posouvá kvůli živému vstupu českého rozhlasu o 10 minut. Zdravím se s kamarády a pár slov prohazuji s Edou Kožušníkem. Je to tady.

IMG_1980

Start! Běžím vzhůru po modré sjezdovce. Držím se při kraji, abych si mohl vyzkoušet hůlky. No uvidíme, nespěchám, není kam. Na téhle vzdálenosti se čas sčítá až v druhé polovině. Mám jasný plán –  na Labské být pod 4 hodiny a pak 2,5 dolů do Špindlu. Když to půjde špatně, tak za 7 hodin je to za mnou.

Po výběhu sjezdovky skládám hůlky a dobíhám ke schodům. Čeká nás tam asi 100. Ze široké cesty se stává singletrack a holt se tam musíme nějak naskládat. Už jsme na řadě, snažím se nejít extrémně rychle, abych se hned neuhnal, ale ne zas pomal, abych nezavazel. Občas ještě zkouším hůlky, ale stále se s nimi nemůžu úplně sžít. Chtělo by to zalamovací, abych se nemusel soustředit na skládání. Těsně před vrcholem je definitivně balím.

První seběh. Úzkými obloučky se pouštím dolů ze sjezdovky. Červené sjezdovky mám natrénované a vím jak na ně. Držím optimální tempo, abych se nevysiloval bržděním, ale také abych se nezranil.

Další sjezdovka tentokrát nahoru. Zhruba v půlce předávám Ondrovi hůlky a za jeho mohutného povzbuzování stoupám dál už jen po svých. Fenixy ukazují profil trati. Při pohledu na ně si pomyslím: „Fajn teď příjde sešup, tak jo, seběhnem si sjezdovku“. Rozhlédnu se a ouha. Tak tohle nepůjde. „Stoh“ není sbíhatelný.

Pomalý špalír se táhne po celé délce sjezdovky, někdo to zkouší borůvčím, někdo po pěšince. V téměř strojově pravidelných intervalech se ozývá vzdychání a láteření. Jedno patří i mně, špatný došlap a koleno a kotník se převracejí. Nijak moc, ale cítím to. Krok sum krok dorazím dolů. Pod sjezdovkou sundávám boty a kontroluji škody. Nic moc viditelného. Jde se dál.

20160806_090344

Až na Kozí hřbety se pokouším běžet. Pak ještě dolů k hotelu Horal. Tady už cítím, že běh skončil. Pod kolenem mě bolí a pokud se pokouším do toho opřít, přestává mě noha poslouchat.

Beru gel a magneslife, zapíjím vodou. Na chvíli mě to nakopává. Zrychluji. I přesto, jak se necítím, není průměr zdaleka tak špatný. Na Labské jsem jen chvíli po čtyřech hodinách. Dávám si třetí müsli tyčinku. Poslední úsek před Labskou byl krásně běhatelný, ale já na něm ztratil strašně času.

Nemožnost se pořádně odrazit mě značně limituje. Odtud až zpět do Špindlu je trasa jeden z nejkrásnějších trailů jaké znám, příjemné cestičky, seběhy tak akorát, aby se člověk neunavoval, prostě pohoda na solidní tempo. Jenže já neběžím. Courám se. Ani nechápu, jak v tomhle tempu můžu někoho předcházet. Jenže i jiní mají zdravotní problémy a tak občas předplazím někoho podobně handicapovaného, jako jsem já.

20160806_090411

Za tak krásného letního dne jsou hory plné turistů. Překvapuje mně, jak jsou všichni milí. Zdravíme se uhýbají mi a povzbuzují. Chvílemi tak zapomínám na bolest a užívám si ten nádherný den, tu procházku uprostřed krásné přírody. Těsně před Horníma Mísečkama mě zastavují táborníci. Děti se ptají co, že to běžím. Vysvětluji jim, že skymaraton a že mám přes čtyřicet za sebou, že už jsme skoro v cíli. Plácám si s nimi. S přáním, ať mi to běží, mně povzbuzují „Dotoho! Dotoho!“ Abych jim udělal radost asi 200 metrů až za zatáčku popoběhnu, je slyšet, jak se z toho radují. Chvíli si připadám jako velký závodník.

Kilometr 48 Špindlerův Mlýn. Na poslední občerstvovačce se ptám: „Kudy?“ „Přes cestu, za barelem doleva, přes parkoviště, pak doleva a po pár stech metrech nahoru po sjezdovce.“ „Cože?“ Ptám se v duchu. „Tak to nebude 49 to bude zase více. Já to tušil.“

Sjezdovka nahoru mi jde překvapivě dobře. Tam mě koleno nelimituje. Není to sice hračka, ale co, však už jsem u cíle. Posledních 500 metrů dolů. Po modré sjezdovce. Šourám se skoro krokem. Každý pokus o náklon a běh mě stojí pěknou porci bolesti. Nekonečné minuty a jsem dole. Soňa na mně čeká – rozbíhám se, nevnímám bolest, společně probíháme cílem. 8 hodin 26 minut. Žádný zázrak, přesto jsem nadšený – nevzdal jsem.

IMG_1971

Co mi pomohlo závod dokončit?

Boty Inov8 Raceultra 290 – na často tvrdých kamenitých cestách pomáhá dobré tlumení. Jemný vzorek podešve také vyhovoval naprosto dokonale.

Kompresní návleky RoyalBay Extreme – jak stehenní, tak lýtkové, mi hodně pomohly zvládnout seběhy (alespoň dokud jsem mohl běžet). Neměl jsme díky nim ani žádný problém se svaly.

Gely Carbosnack a Endurosnack – Při tak intenzivní aktivitě už tělo nestíhá přijímat energii z normální stravy a bez gelů bych měl velké problémy.

Trailové tričko a kraťasy Craft – obojí má hned několik kapsiček na gely a energetické tyčinky. Tričko navíc disponuje zpevněním v ramenou, na kterém perfektně drží batoh a nedře.

Hodinky Garmin Fenix3 – nahraná trasa a výškový profil mi dodávaly jistotu, že jsem se neztratil ani v místech, kde dlouho nebylo žádné značení. Vždy jsem věděl, kolik kopce mi ještě zbývá a jak šetřit síly.

Celková vzdálenost: 49.63 km
Max. výška: 1369 m
Min. výška: 696 m
Celkem nastoupáno: 2308 m
Celkem naklesáno: -2308 m
Stáhnout

 

Reklama

3 Responses to Padesátka v oblacích

  1. Eda Kožušník napsal:

    Parádní den. Parádní text. Gratuluji. Ať to běhá! Eda

  2. robosykora napsal:

    Veľký rešpekt 🙂 nad spartanom ste neuvažovali? 🙂

Napsat komentář