Jak jsem přežila zátěžový test

Mnohokrát jsem od jiných běžců slýchávala, jak je důležité se pro další rozvíjení nechat otestovat. Představovala jsem si to téměř jako laboratoř, kde mám plno hadiček na hlavě, na těle, odběry hektolitrů krve, maska na nose… Tak teď jsem jeden absolvovala. Jaké to bylo?

Když jsem dostala možnost se v rámci projektu Run Czech J&J Women’s Challenge nechat otestovat, stejně jako všechny její účastnice, neváhala jsem ani chvilku a také se objednala na zátěžový test ke specialistovi – doktorovi Ondřejovi Vojtěchovskému, který se na sportovce zaměřuje a zvláště na ty vytrvalostní. A to já jsem – krátké a rychlé tratě mi nic neříkají.

V poslední době jsem měla pocit, že i když pravidelně běhám, nijak moc se nerozvíjím a naopak jdou moje výkony mírně dolů, navíc bývám unavená. Přikládala jsem to zimě a nedostatku vitamínů. Jenže specialisté v BeBalanced přišli na to, že vše může být úplně jinak a ukázali mi, že příčina může být jinde.

Měla jsem za to, že Prahu 6 dobře znám, ale ouha – bylo to o chlup složitější a tak jsem se po drobných peripetiích, mnoha přestupech (dle mobilu po zaručeně nejrychlejší trase) a s jazykem na vestě dostala až do velkého dvora, nedaleko Divoké Šárky, kde rehabilitace a testování sídlí. Žádný vyčítavý pohled nebo tón hlasu, že jsem se opozdila, ale naopak milé přivítání pana doktora s úsměvem a s nadšením, že to přece nevadí, ať se převléknu do běžeckého a že jdeme a to.

Měření tady dělají trošku jinak, mají tady totiž speciální přístroj MOXY, který měří okysličení svalů. Dostala jsem tedy na nohu speciální krabičku, kterou mi pan doktor přilepil ke stehnu tejpy a ještě jsme ji zafixovali mými elasťáky, pak jsem si připevnila i hrudní pás. Přitom jsme mluvili o mém běhání – jak dlouho běhám, jak často, kolik hodin týdně… probrali jsme mou výšku, váhu, věk a spoustu dalších věci. To vše, aby se doktor Vojtěchovský o mně dozvěděl co nejvíce a zasadil testování do hlubších souvislostí.

 

A pak to přišlo, čekaly mě pětiminutové úseky na páse, co úsek to vyšší rychlost. První úsek – fajn, zvykala jsem si na pás, ale běželo se mi pěkně. Druhý úsek – jo, jasně, pořád to jde. Třetí už se mi malinko hůře dýchá, říkám si, jak dlouho to ještě asi bude, poslední – „Šel by prosím stáhnout na polovinu?“ ptám se celá  uřícená pana doktora. Potila jsem se, kapalo mi z čela, ufff, běžela jsem jako o závod, jooo, byla to dřina.

A je tady konec, juchůůů! Rychle vysprchovat a už se připravuje analýza. Verdikt zní: běhám příliš těžké tréninky a je jich málo. Měla bych běhat častěji, ale stačí kratší – klidně do půl hodinky a v mém pohodovém tempu. Běhám totiž moc rychle a tím se nerozvíjí moje vytrvalost. Vyšší intenzity bych měla mít pouze intervalově a do dvaceti minut. Techniku běhu prý mám dobrou a to právě i díky běhu ve vyšší intenzitě – no aspoň něco.

Hmm, tak tak tohle jsem nečekala. Nenapadlo by mě, že běhám moc rychle (a to i když mi to Michal stále opakuje), a naopak jsem si myslela, že musím běhat hodně dlouhé běhy. Něco na tom asi bude. Zkusím to teda takto a pak vám dám vědět, jak to vypadá. Každopádně mi to moc dalo a líbilo se mi nadšení a přístup pana doktora. Odcházela jsem od něho natěšená, že mě čeká zase další etapa mého milovaného běhání. Sportu zdar!

Reklama

Napsat komentář