Můj dojemný pražský půlmaraton

Dvacet jedna kilometrů v ulicích Prahy je vekým běžeckým svátkem a tak jsme tam první dubnovou sobotu nemohli chybět ani my. Letos jsme ale nesprintovali na čas, ale jako vodiči doprovázeli naše kamarády. Jaké to bylo neběžet jen sama za sebe?

Protože jsme měli těsně před naší dovolenou, která skýtá náročnou cestu, myslela jsem si, že pražskou půlku vynechám, ať pak v letadle nesedím v kombinaci s uplynulým náročným pracovním týdnem na sedadle úplně vyčerpaná. Jenže mě inspiroval Michal, který byl domluvený, že na trati letos povede kamaráda a tak jsem taky chtěla nějakému začátečníkovi pomoct.

Díky běžeckému projektu Johnson & Johnson Women’s Challenge se znám se Sylvou. Je z Moravy jako já, bydlí s manželem a synem v Brně a má velmi zajímavý životní příběh. Jako bývalá narkomanka má teď úplně jiný život, než kdysi. Studuje speciální pedagogiku na vysoké škole a snaží se pomoci těm, kteří jsou v podobné situaci, jako byla ona kdysi. A běhání dělá Sylvu šťastnou – našla si koníčka, který ji naplňuje a za cíl si dala zaběhnout půlmaraton.

Stojíme na startu a obě se chvějeme. Sylva, protože je to její první dlouhý závod a já, protože jsem vodičku ještě nikomu nikdy nedělala. Co takový osobní vodič dělá? Radí, kontroluje tempo, pomáhá běžci zvládnout závod a hecuje ho.

Krokem se suneme ke startu, plácáme si a pak se rozbíháme za zvuků Smetanovy Vltavy. “Ať se okolo nás děje cokoliv, běžíme pomalu. Nesmíme to na začátku přepálit.” říkám Sylvě. Nasadíme příjemné tempo, běžíme, máváme na diváky, povídáme si a kocháme se Prahou. Ubíhá to. Protože je horko, dáváme si pití na každé občerstvovačce, vždy přejdeme do chůze a občas pojídáme i banán. Držíme si tempo 6:30. I když mám s sebou gel, sil máme dost a tak ho ani jedna nakonec nepoužijeme. Sylva běží nádherně a pořád se usmívá – endorfiny se vyplavují, její první závod je tak krásný! Stihneme probrat všechno – chlapy, práci, naše běžecké začátky, životní karamboly. Slova plynou s pohybem a s našimi kroky. Najednou se ocitáme na 20. kilometru. Už jen kilák! Vidíme před sebou záchranku, jak pomáhá zkolabovanému běžci a říkáme si, jak je dobře, že jsme to na začátku nepřepálily, že že Sylva má ještě dostatek energie. Asi jsme to zakřikly, protože pak přichází maličká krize – Sylva nemluví a dívá se pod nohy. “Vydrž! Už jenom kousíček! Mysli na překrásnou medaili, co za chvíli dostaneš!” Hecuji ji. Najednou zvedne oči. “To před námi je už most k Rudolfinu?” Ano, je, už jsme skoro tam! Najednou se jí síly zase navrací. Divácí fandí, atmosféra je dokonalá. Sylva nabírá tempo, div ji stačím a pak společně, ruku v ruce, vbíháme do cíle.

Jsme obě šťastné a dojaté. Objímáme se a blahopřejeme si, na krk nám věší ten nádherný, těžký kus kovu. Ještě více nás ale hřeje vědomí, že Sylva běžela také pro svoji nemocnou kamarádku, kterou svým výkonem chtěla podpořit a to se jí povedlo. Jsem na ni opravdu pyšná a fandím ji. Byl to moc krásný závod, který jsem si i díky ní velice užila.

P.S. Sylva má také ve Women’s Challenge jeden zajímavý charitativní projekt. Yellow Ribon Run – je to běh se žlutou stužkou, který ukazuje, jak špatně se lidem s kriminální minulostí, po návratu do běžného života, shání zaměstnání. Pokud Sylvu chcete podpořit, podívejte se sem. Budeme rády za každý příspěvěk a moc děkujeme!

Reklama

Napsat komentář