Jak se běhají kopečky v Pyšelích

Foto: Erik Pohl

Závodů je hodně. Některé jsou ale srdcovky a tím naším je malý, rodinný, ale o to hezčí závod kousek od Prahy – Pyšelský kopeček. Letos jsme ho běželi podruhé. Jaké to bylo, vám prozradí Michal:

Některé závody jsou těžší svým profilem, některé jsou těžší díky aktuálnímu rozpoložení běžce a někdy se to prostě sejde. Na letošní Pyšelský kopeček jsem se opravdu těšil. Loni jsem si ho pořádně užil a letos jsem to bral jako pěkný začátek sezóny. Co na tom, že nemám natrénováno. Chtěl jsem si prostě zaběhat v krásném prostředí.

Jenže dva dny před závodem jsem koupil novou skříň a nenapadlo mě nic jiného, než ji hned a sám dotáhnout do čtvrtého patra. Je tedy celkem jasné, jak jsem se asi na startu cítil. Záda bolela tak, že kdyby se mi rozvázala bota, ani se k ní nepokusím sehnout a počkám, až o tkaničku upadnu. Co víc – ráno jsem trošičku experimentoval se snídaní. Že to byla chyba, jsem ještě na startu netušil.

Foto: Erik Pohl

Na startu jsme si stačili vyměnit zkušenosti s vhodným oblečením a obutím s Daliborem Gondíkem a „Bosým Tomem“ Zahálkou. Nepřekvapivě jsme na to měli každý trošku jiný názor. Dalo mi to zapomenout na neutuchající bolest zad a byl tady start. Adrenalin vyletěl do neměřitelné výše a já najednou necítil vůbec nic. Vystartoval jsem a jal se ukrajovat důležité metry závodu. Jednadvacet kilometrů – dva okruhy a nádherná příroda, co víc si přát.Foto: Erik Pohl

Nejrychlejší skupinka vedená nestorem Milošem Smrčkou se mi během chvíle vzdálila z dohledu a já si užíval zejména nádherné technické seběhy. Při nich jsem vždy pár závodníků předběhl, aby mě následně ve stoupání zlehka předehnali. Takto v poklidu se vše vyvíjelo po celý první okruh.

Začátek druhého okruhu pro mě znamenal náhlou změnu taktiky. Od snahy zvládnout trať pod dvě hodiny se přesunula ke snaze doběhnout. Kousek za desátým kilometrem se totiž ozvala snídaně. Z počátku jen velmi zlehka, ale každý krok každý otřes dával tušit nevyhnutelné. Ještě další čtyři kilometry jsme doufal, že proletím cílem a až poté budu hledat „onu místnost“. Čtyři kilometry doufání, vystřídalo zoufalství a hledání klidného místa. Co následovalo, je možné shlédnout ve filmu, S tebou mě baví svět, neboť ani v mém případě lopuch s beruškou nebyl po ruce.

Do cíle jsem tak doběhl o poznání později, než bych si přál. Se zadostiučiněním jsem převzal medaili a mohl pogratulovat Soničce ke skvělému výkonu, protože ještě ráno by si nepomyslela, že by mě mohla porazit. Mým malým vítězstvím pak bylo, že se výrazně snížila bolest zad a pak také to, vidět Soničku na stupních vítězů.

Soňa:

Proč byste se měli na závod přihlásit za rok?

Je skvěle zorganizovaný a lidé, kteří ho pořádají ho dělají s láskou a jde to cítit. Kdykoliv vám se vším pomůžou a poradí.

Co je na závodě nejhezčí?

Trasa, která vede nádhernou přírodou, převážně v lesích. Rovinky tady ale nečekejte, je to nahoru a dolů.

A jestli hledáte více informací, podívejte se na Facebook Pyšelského kopečku.

Foto: Erik Pohl

Michal spolu s hlavním organizátorem a našim kamarádem Peterem Matiskem

Reklama

Napsat komentář