Vypadají komicky, avšak když je zrovna prožíváte, tak je moc jako legraci neberete. A které z nich jsme si už prožili my?
Michal:
Rozepnutá zicherka
Nevím, kdo to vymyslel, ale na celém světě se používají na čísla spínací špendlíky. Proboha proč? Běžíte trailový závod, dáváte do něj vše, takže necítíte vůbec nic ( ani bolest). Až v cíli komentátor oznamuje, že cílem právě probíhá běžec, který ač střelen do srdce, přesto to nevzdal. Teprve nyní to ucítíte pronikavou bolest a uvidíte zcela zakrvavené bílé tričko. Co teprve následujících několik dní, protože zrovna na tomto místě se to hned tak nezhojí.
Zapomenuté startovní číslo
Číslo kamarádovi poctivě vyzvednete den dopředu, protože hrozí, že by to před startem nestíhal. V den závodu máte vše krásně připravené. Jde se na to. Až pár minut před startem, když si chce kamarád připnout číslo… „Číslo? Jaké číslo?“ „To snad ne?“ Leží si krásně doma na stole a čeká na závod.
Nemít toaleťák
Občas to tak prostě je, večer či ráno před během, nedej bože závodem, si k snídani dáte něco, co vám prostě nesedne. Vyběhnete, vše je v pořádku, jenže otřesy při běhu udělají své. Po chvíli začnete cítit nepříjemný pocit v břiše který se stále zhoršuje až už se nedá přehlížet. Jako na potvoru běžíte uprostřed posekaného pole bez jediného stromu a papír, tak onen papír je buď v batohu na startu, nebo doma. V takovou chvíli se teprve ukáže, jakou má kdo představivost. Příroda je však naštěstí pestrá – někdy pomůžou trsy trávy, listí, šišky nebo i mech.
Soňa:
Ztratit se
Absolutně nemám orientační smysl. I když mám chytré hodinky, kam jde nahrát i mapa, nepomůže to. Musím tedy běhat: a) s někým, kdo mě vede b) podle fáborků c) podle značek d) mít u sebe papírovou mapu. Když ani jedno nemám, případně zjistím, že mám mapu úplně jiného místa, jsem v koncích a nutně potřebuji přítele na telefonu.
Šlápnout, kam nemám
Bydlíme na sídlišti a kousek od domu máme krásná místa k běhání – Chuchelský háj nebo Prokopáč. Jenže přes sídliště přeběhnout musím a pak se často divím, cože jsem si to přinesla domů na botě. Řešení je jednoduché. Boty dát na balkón, nechat zaschnout a pak je o sebe dobře oklepat a následně pořádně proběhnout ve všech možných terénech. Samozřejmě opatrně ať si jako na potvoru si při tom proběhnutí přinesete další dáreček, ale hlavně hned neumývat.
Zatmět
Tma je dalším mým postrachem. Bez čelovky nedám ani ránu. Když si nevidím pod nohy, jsem si nejistá a bojím se, kam šlapu. Vypadám pak při běhu, jako bych snad nikdy ani neběžela. Jediné štěstí je, že mě v tu chvíli nikdo nemůže vidět.
Běžet s puchýřem
Zvykla jsem si, že u sebe vždy nosím náplast na puchýře, protože jsem si několikrát zažila, jak se mi ve ¾ trasy aspoň jeden udělal. Nejen, že se bolest a tlak zvyšoval, ale když prasknul, tak už jsem běžet dál nemohla a musela to domů celá zmrzlá dobelhat. A tato situace při závodě? To si fakt nepřeješ!