Jizerská 50 RUN – náš „prolomený“ závod

Foto: Běhej lesy

Série závodů Běhej lesy patří k jedněm z nejkrásnějších – běhají se totiž uprostřed přírody. Ten sobotní se běžel na trati legendárního běžkařského závodu v Jizerských horách. A pro každého z nás znamenal nové překonání – pro Soňu byl konečně doběhnutý a pro Michala první ultra v tomto roce.

MICHAL:

Letošní závodění pro mě bylo hlavně o kratších tratích, maximálně 25 kilometrů. Na začátku léta jsem pak svůj trénink okořenil běháním v Alpách, ale ani tam jsem v jeden den nedal více, než 35 kilometrů. Proto byly Jizerky můj první letošní dlouhý běh.

Těšil jsme se už měsíc dopředu. V minulosti jsem tam byl hned na prvním ročníku Jiz 50 Run, dělal jsem občerstvovačku a věděl, že se sem musím vrátit, abych si trasu proběhl.

Necelých tisíc metrů převýšení na padesáti kilometrech –  to není zase tak moc. Někdo by zajásal, ale pro mě to znamená, že budu muset běhat i do kopce. Mám raději, když si nahoru odpočinu chůzí a dolů to jednoduše pustím, tak říkajíc se zavřenýma očima.

Před startem jsem byl až překvapivě nervózní. Nevěděl jsem, co můžu letos od svého těla čekat. Není se co divit, že jsem byl roztržitý – v autě jsem si před startem zapomněl mobil a musíl si pro něj běžet. Na start se tak stavím na poslední chvíli, Soni posílám letmou pusu a je to tady. Výstřel a už není na nervozitu čas, teď se závodí.

První kilometry se terén mění každou chvíli, díky rozmoklému povrchu po vydatném dešti z předchozího dne místy dokonce běžím přímo středem vody. I když pořadatelé na spoustě míst připravili provizorní lávky, mě se nechce stát ve štrůdlu a spoléhám se na to, že namočené boty zase brzy uschnou.

Vybíháme na jizerské zpevněné trasy. Mohla by to být nuda, ale já potkávám kamarády, kteří chtějí zvládnout závod za pět hodin. Fajn. Proč ne, zkusíme to.

Foto: Běhej lesy

Foto: Běhej lesy

První občerstvovačka odhaluje také první díru v plánu: můj žaludek se dneska necítí ve formě. Jen stěží zvládám udržet snídani na svém místě. No co, tohle nějak přežijeme a společné vtipkování odvádí od zažívání mou pozornost.

Naše skupinka se postupně dělí. Radek, který stále prohlašoval, jak moc ženeme, se trhá a my už po pár minutách nevidíme ani jeho záda. Zhruba v půlce se odpoutává Petr, který by stále rád zvládl plánovaných pět hodin, já zůstávám s Davidem a snažíme se vzájemně podpořit a udržet alespoň trochu rozumné tempo. Díky tomu máme ale trochu prostoru kochat se krásným prostředím, potůčky uprostřed lesa, skálami a občas zahlídneme i velké houby. Škoda, že s sebou nemáme košík.

Třicátý kilometr a na mně přichází krize. Chytají mě křeče do stehen. Nemůžu se tak pořádně rozběhnout. I přesto se každým krokem vzdaluji Davidovi – má toho už evidentně dost, ale nevzdává se a bojuje.

Závěr je už vlastně jenom z kopce uklidňuji se, jenže každých pár metrů nahoru je delších, než těch dolů. Přesto zabojuji a do cíle už zase běžím. Zastavuji a mám vygumováno, ale jsem šťastný. Šťastný z toho, že jsme to zvládl bez zranění a šťastný, že mě tady čeká Soňa.

SOŇA:

Závody Běhej lesy pro mě byly v poslední době jako zakleté – minulý rok mě na Karlštejně chytilo koleno, letos migréna, Vysočinu jsem běžet nemohla, protože jsem byla po nemoci…organizátorka Pája mi řekla, že tentokrát už to vyjde a měla pravdu. Dvacet tři kilometrů je moje oblíbená vzdálenost. Počasí? Ideální! Nepršelo a bylo chladno. Na závody mám ráda kompresní oblečení, pomáhá mi to při výkonu. Boty jsem zvolila sice trailové, ale díky míře tlumení jsem věděla, že zvládnou v pohodě i přeběhy po asfaltu.

Nejprve zafandit Michalovi při jeho startu padesátky, pak pokecat s holkama, připravit se a jde se na to. „Počítej s tím, že začátek je do kopce“, řekla mi kamarádka Dana, která už závod uběhla loni. Kopce mi nevadí, ale přece jenom na začátku je úplně nemusím. Jenže jsme v Jizerských horách a tak tady byly kopce mírné a ne příliš náročné. Tempo jsem jsem zvolila pohodové a celý závod si v lesích vychutnala.

Foto: Běhej lesy

Foto: Běhej lesy

Sice mi občas tuhly nohy, ale přičítala jsem to únavě z našeho cestování a závodně náročnému létu. Ale čím více jsem se blížila k cíli, tím víc jsem zrychlovala. Závěrečný seběh byl jako s vrtulí v zádech….dřevěná medaile se mi pak konečně v tomto roce houpala na krku, ale já se stejně nejvíce těšila na Michala, jak dá svůj velký závod…….

Naše resumé:

Jizerská 50 Run je závod jako stvořený pro každého, kdo si chce zkusit ultra a neví, jestli je to opravdu pro něj. Skvěle organizačně zajištěný, s občerstvovačkou každých pár kilometrů. To vše usnadní nováčkům překročit tu pomyslnou hranici na 42 kilometru. A pokud se na takové vzdálenosti necítíte, zkuste kratší trasy – běh nádhernou přírodou Jizerek nabije novou energií.

 

Reklama

One Response to Jizerská 50 RUN – náš „prolomený“ závod

  1. Vera napsal:

    Wau, fantasticke. Tak to bych radeji zkusila tu kratsi trasu nez 50 km. Jinak klobouk dolu. Pokud chcete, muzete se podivat i na muj blog – psany pouze nemecky, anglicky: https://simplelivingstylebyvera.blogspot.co.at/. Clanek:CHARITY RUNNING EVENTS IN VIENNA for the next 6 months a zucastnit se.

Napsat komentář