Horská výzva Krkonoše: Proč jsme neproběhli cílem

Závody jsou nevyzpytatelné – červencový závod v Krušných horách byl pro nás srdcovka, ale tady, v Krkonoších to bylo pořádné peklo a hardcore. Pro oba. Poučné, bolestivé, ale přitom i nádherné. Tady je pohled každého z nás:

MICHAL:

Na tento závod jsme se moc těšil. Běží se místy, která miluji. Sonino první ultra, můj první pořádný závod se stratem v noci. Vše do sebe krásně zapadalo. Poslední ostrý test na Jizerské 50 dopadl lépe, než jsem myslel, nic nebolelo, žádné zranění. Prostě vše, jak má být, nic se nemůže pokazit.

Na start vyrážíme na poslední chvíli. Abychom byli odpočatí, raději jsme si ještě dvě hodinky dáchli a až pak jeli do Pece. Přijeli jsme tak akorát. V rychlosti si prohlížím mapu a ujišťuji se, že je vše v nejlepším pořádku. Vím, kudy běžíme, mapu v hodinkách tedy nepotřebuji.

Blíží se půlnoc, jsou krásně vidět hvězdy, ale měsíc bohužel ne, je tma jako v pytli. 23:55 – start. Běžecký had se vydal do pohybu. My nespěcháme, máme svou taktiku a pomalu stoupáme na chvostu pole.

První kilometry jsou do kopce, ještě před vrcholem předcházíme první dvojice. Seběh, sem tam troška asfaltu, ale většinou krásně měkkoučké jehličí, běží to doslova samo. Pouze na mostících zpomalujeme, abychom nepodklouzli na namoklých trámech. Postupujeme stále vpřed. Blížíme se k dalším běžcům, odbočují vpravo, běžíme tedy bezmyšlenkovitě za nimi. Potkáváme dva běžce v protisměru. Soustředíme se na běh, a tak nás ani nenapadne, že je něco špatně. Skupinka před námi zastavuje. Dobíháme k nim. Stojí nad roztaženou mapou a diskutují, kde jsou. Vytahujeme tedy tu naši a přidáváme se do diskuze. Jsme o kilometr a půl mimo trasu. Tak tedy zpět. Než sbalím mapu, jsou už pryč.

Vracíme se zpět na trasu. Jsme zoufale poslední, ale co, je to přece výlet. Zahajujeme stíhání. U boudy na rozcestí necháváme za sebou několik běžců. Přichází jedna z nejkrásnějších pasáží. Tady to znám jako své boty, můžu tudy běžet se zavřenýma očima. Krásný singletrack od rozcestí do Špindlu.  Bohužel Soňa to tady tak dobře nezná, a tak když ji dojde baterka v čelovce, musíme zastavit, aby dostala náhradní. Zdržení je minimální a my pokračujeme ve stíhací jízdě. Přebíháme černou sjezdovku Stoh. Do Špindlu je to, co by kamenem dohodil.

Vidím žlutou šipku vpravo a chystám se pustit jejím směrem. Zaráží mě, ale skupinka stojící opodál. „Tudy asi ne, na mapě je to rovně.“ Vracím se zpět a dívám se na šipku. Je to tak šipka je od neuklizeného předchozího závodu Trail running cupu.

Na občerstvovačku do Špindlu dobíháme se 40 minutovým zpožděním a téměř 4 kilometry navíc. Energii nám dodává vědomí, že už nejsme poslední a každým metrem doháníme další a další běžce. Po rychlém občerstvení se pouštíme do dalšího pronásledování. Stoupáme, jsem rád, že jsem dnes neopovrhl hůlkami a vydatně si s nimi pomáhám. Dorážíme k rozcestí. Na směrovce je Labská bouda a jen modrá šipka polovičního závodu. „Do háje! Jsme mimo trasu!“ pronáším k nic netušící Soni. „Musíme zpět, někde jsme špatně odbočili.“ Volám organizátorům a dozvídám se, že jim někdo sundal směrovku, a tak jsme u občerstvovačky vyběhli špatným směrem.

V hlavě mi to začíná šrotovat. Jak se mi to mohlo stát? Zase poslední, zbytečně vysílení tím šíleným stoupákem. Hlava mi nedovolí běžet, nutím se ale k postupu. Spolu s tím na mně přichází krize. Začíná se mi točit hlava.

Foto: Dana Havlínová

Blíží se ráno, ale je stále větší tma, oblohu zastiňuje více a více mraků. Naštěstí mám dobrou čelovku a tak vidím skvěle, jenže nedávám pozor a několikrát dost špatně došlápnu. Ještě, než dorazíme na hřeben, tak začínám cítit levé koleno. Jsme na hřebeni, k Labské je to sotva dva kilometry. Chci se rozběhnout. V tom se ozve koleno a já zaskučím bolestí. Pomalu se tedy došouráme k občerstvovačce. Teplota klesla pod 3 stupně a při pomalé chůzi jsme totálně prochladlí. Prosíme tedy na Labské o možnost se trošku zahřát.

Posnídáme a chystáme se pokračovat, bohužel prvních pár kroků rozhoduje. Nedokážu jít z kopce. Každý krok směrem dolů je utrpením a točí se mi při něm hlava. Nezbývá, než udělat nejtěžší rozhodnutí – DNF. Voláme si Horskou službu. Ještě spolu s dogtrekerkou, která omylem běžela 15 kilometrů mimo trasu, po souběžném polském závodě a je značně promrzlá, také nedokáže pokračovat, nás Horská služba sváží zpět do Špindlerova Mlýna. Po rychlém ošetření a obstřiku se cítím mnohem lépe. Dále už se o nás postarají pořadatelé a berou nás do Pece.

Mělo to být Sonino první ultra, ale bylo to mé první DNF. Bylo to ale také velké ponaučení. Žádný závod, žádnou trasu není radno podceňovat. Stát se může cokoliv. Velké poděkování patří Horské službě a pořadatelům, kteří se o nás perfektně postarali.

SOŇA:

Když mi na jaře Michal oznámil, že by rád běžel dlouhou trasu některého ze závodu Horské výzvy, klepala jsem si na čelo a tak jsem ho přemluvila, ať si to nejprve zkusíme na krátké trati a pak se uvidí. Božídarský závod se povedl dokonale a při Michalově ujišťování, že se přece jedná „jen o 60 kilometrů a rychlostní turistiku“ jsem se nechala přemluvit a řekla, že tedy ano.

Když jsem ale zjistila, že se běží v noci, bez spaní, začala jsem váhat. Tak náročná trasa a v noci, kdy nemám tolik síly? K tomu zjištění, že to není „jen 60 km“, ale 67…nechtělo se mi do toho. Čím se Výzva blížila, tím jsem byla nervóznější, ale zároveň jsem byla zvědavá, jaké to bude. Běh v noci má své kouzlo, znala jsem to ze štafety Vltava Run.

Start. Pět minut před půlnocí vyrážíme. Trasa vede okamžitě do kopce. Tma, lidi, kužely světel osvětlují cestu, vypadá to jako velký svítící had, který se však po pár kilometrech začíná trhat. S Michalem nemluvíme. Soustředíme se na výkon. Jen my, kroky, dech a tma. Tma a tma. Pečlivě pozoruju cestu pod nohama, abych dobře našlápla a nesklouzla na kamenech v terénu. První zabloudění – ještě, že mám Michala, asi bych se sama ztratila!

Minuty ubýhají, ale pořád jen cestička přede mnou a tma. Když vede cesta dolů a jsou rovinky, běžíme, to hned dostává jiný rytmus. V sebězích předbíháme jiné dvojice, až do Špindlu. Další zabloudění. Jsou tři ráno a my se vydáváme do dalšího kopce. Jednotvárnou tmu přebíjím hudbou ze sluchátek. Na hodinu to pomáhá, jenže pak se musím soutředit na cestu a hudba mě ruší. Jdeme za sebou, nemluvíme. Nějak to v té tmě nejde…

A pak zase několik hodin jen tma, tma a tma. Mám pocit, že se zblázním. Kameny pod nohama mi začínají splývat. Normálně v tuto hodinu tvrdě spím, teď ale musím makat. Cítím, jak mi tuhnou nohy, energie se vytrácí. Proč jen jsem se na to dala? Zuřím. Věděla jsem, že to bude peklo, že přijde krize, ale taková? Bolí to. Hlava stávkuje. Potřebuji světlo! Potřebuji zabavit hlavu.

Michal vypadá taky, že toho má dost a začíná se mu ozývat koleno. Stále častěji zastavuje a protahuje si nohu. Začíná svítat. Sláva. Jsme na hřebeni. Fouká, je zima. Je pořádná zima. Síly odcházejí. Drží mě však představa, že za chvíli budeme na Labské boudě. Tady vím, že už opravdu nemůžu a Michalovo koleno nevypadá dobře. Jsme tady. Před sebou ještě 35 kilometrů. Bohužel si musíme říct, že tady to pro nás po sedmi hodinách, 1600 nastoupaných metrech a 37 kilometrech skončilo.

A co říct na závěr? Tento závod byl pro mě velmi důležitý. Uvědomila jsem u něho pár věcí: moje hlava předčí tělo. Když je přesvědčená, že to nepůjde, tak to nejde. Do závodu jsem šla kvůli Michalovi, ne kvůli sobě. Když motivace nejde z mojí hlavy, stávkuje. Dostatečně jsem netrénovala dlouhé trasy – v kolotoči závodů a povinností jsem podcenila přípravu. Tady, u tak náročného závodu nejde skončit jen tak, kde se vám zachce – tady si to opravdu odtrpíte a fakt dlouho – po cestě není kam uhnout a kde se vrátit. Ničeho však nelituju. Byla to dokonalá zkušenost a nakonec i velmi dobrý pocit ze všeho. Hlavní je, že jsme vyvázli ve zdraví, protože Michalovo koleno se teď dává do pořádku. A jestli to chci ještě jednou zkusit? Samozřejmě. Příští rok. Už se na to začínám připravovat – psychicky i fyzicky.

Ještě moc gratulujeme těm, kteří Hoskou výzvu long (ale i half a short) doběhli a také jsme chtěli poděkovat vám všem, kteří jste nás celou dobu podporovali. Díky moc!

Foto: Dana Havlínová

Reklama

6 Responses to Horská výzva Krkonoše: Proč jsme neproběhli cílem

  1. Martin Ehr. napsal:

    Obdivuju vás (a každého, kdo se do podobných akcí pouští) a gratuluju k tomu, jak jste to zvládli a jak jste schopni si to pozitivně přebrat!!! I těch 37km, spousty výškových metrů a celá noc ve tmě a nepohodě je super výkon!!! Držím palce pro další závody a ať je Michalovo koleno co nejdříve v pořádku.

    • Soňa napsal:

      Dobrý den pane Martine, děkujeme Vám za moc hezký komentář, úplně jsme byli dojatí. Michalovo koleno se zotavuje 🙂 Rádi jsme Vás minulý poznali a budeme se těšit na příště. Ať Vám to také krásně běhá! Zdravíme. S+M

  2. Bára napsal:

    V noci jsem zatím běžela jen jednou a při četbě pocitů Soni jsem měla silné déjà-vu. 🙂 Není to taková sranda, jak to vypadá. Když do té únavy člověk bloudí, cítí tlak, protože je zbytečně mezi posledními, je lehké se zranit. Přesně jak říkáte, je to hodně o nastavení v hlavě. Tak hlavně aby bylo koleno v pohodě a hodně štěstí oběma na příštím ultráči 🙂

    • Soňa napsal:

      Báro díky, je fajn vědět, že i jiní to mají podobně. Koleno se lepší a my teď odpočíváme, to je taky důležité. Měj se moc hezky a ať to běhá! S+M

  3. Katka napsal:

    Priste uz budete ostrileni a budete vedet co a jak, nas prvni loni v prosinci na prazske 100 – meli jsme jen 42 coz bylo ve skutecnosti vic jsme bezeli a sli. Strasne nas bolely nohy, ruce byl to boj , doplazili jsme se za tmy domcile a
    Pak jsme bezeli jeste 4 km na vlak druhy den jsme byli uplne vyzdimani. Dalsi akce uz jsme vedeli co a jak, pravidelna kontrola mapy, minimalni odklon od kurzu v nohach 62 km navrat rano v pul 3., po 20 hodinach, sup do postele. Pravidlo cislo jedna vzdy je to vic nez co pisou 50
    Neni nikdy 50 , ale 56 :). Drzim palce priste to bude brnkacka , at se hoji koleno a muzete vyrazit

Napsat komentář