Pocit, že nejsem dost dobrá

Dneska jsem byla na trailovém výběhu. Chtěla jsem si ho užít. Jenže ne každý den je posvícení. Do kopce to šlo nějak ztěžka a do toho mě všichni začali předbíhat. Byla jsem skoro poslední. A to být nechci. Nikdy! Ani když nejsem na závodě.

Běhám pro radost a protože mě to baví. Vždycky jsem si o sobě myslela, že nejsem soutěžní typ. Jakékoliv závody jsem nenáviděla a jakémukoliv soutěžení či poměřování sil jsem se bránila jako čert kříži. Nikdy však neříkej nikdy. Začínala jsem běhat v běžeckém klubu pro ženy a tam jsem zjistila, že soutěživá jsem. Být vždy v čele skupinky teď už beru jako samozřejmost, ale když jsem to okusila poprvé, nemohla jsem se tohoto pocitu nabažit.

Jiné to je na závodech. Když jsou velké, vím, že nevyhraju. I přesto jsem na nich pořád, dělám to pro atmosféru a pro ten opojný pocit, když vbíhám do cíle. Soutěžím tady sama se sebou. Posouvám svoje hranice. Někdy se mi stane, že je neposunu, ale svět se nezboří a i přesto jsem šťastná a nadšená. Z krásné trasy, z kamarádů, ze setkání, z úspěchu někoho jiného.

Dneska to bylo ale šílené. Začátek trasy skupinka běžců nahodila fajn tempo. Dalo se stíhat a vypadalo, jako docela pohodové. Jenže pak začala trasa stoupat a skupinka vyrazila dál. Za mnou Michal. Jako vždy si neodpustil vydatnou snídani a to oba víme, že bude na cestě ouvej. Když jeho tělo tráví, špatně se mu běží a zpomaluje. Vzdalující se skupinka přede mnou a pomalý Michal za mnou.

Nechci však běžet sama, taky mi to dnes moc nejde. V poslední době se cítím unavená. Je toho moc a tělo si říká o pomalé zacházení. Když ho poslouchám, jde to krásně – pomalý a dlouhý běh mi vyhovuje, ale kopce nebo rychlé tempo ne. Předbíhá nás další skupinka. To snad ne! Ztěžka se pouštím do dalšího stoupání, přece tady nebudu za chodce do vrchu! Michal občas i popoběhne, občas ho někde počkám. Když vbíháme do bahna, baví ho to a zrychluje. Skupinku doháníme u kapličky.

Stále nemám dostatek energie a připadám si hrozně. Posledníček – říká mi moje hlava. Kopec se láme a sbíháme prudký kopcem dolů. Všude bahno a taky musím dávat pozor na hladké mokré kořeny. Přesně tudy jsme běželi v pátek v noci, no ani přes den to není úplně ono a jsem opatrná. Jenže pak se cesta srovná a běží to hezky. Dobíháme kluky a bavíme se, zapomínám, že nemám formu a že za námi už nikdo není.

Když doběhneme zpátky na chatu, říkám svoje pocity Michalovi: „Nějak mi to teď neběhá, nejde mi to a jsem pomalá. Nechci, aby mě běhání přestalo bavit. Ten konec byl přece tak nádherný.“ „Nemáš proč být smutná, vždyť jsme běželi s těmi nejlepšími, co běhají ultra traily a jsou to orienťáci, kteří skoro vždy stojí na bedně. Já, i když to dneska nebylo nejrychlejší, jsem si to užil, bylo to tak hezké!“ Po Michalových slovech mi to došlo. Krásný výběh v ještě krásnější přírodě mi zkazila moje hlava. Poměřovat se někdy s ostatními je fajn a motivační, zvlášť při závodě, ale na druhou stranu někdy právě porovnávání může být na škodu. Kdybych si nasadila svoje tempo a běh si užila i s mizejícími zády, udělala bych lépe. Měla jsem spíš vnímat svoje tělo a přírodu okolo. Jenže já jsem byla zabejčená. Každopádně mám teď motivaci. Těším se na zimu – miluji ji. Miluji naše dlouhé běžecké výlety s Michalem, kde nám někdy křupe sníh pod nohama, jindy zmrzlé kaluže. Naše tempo je pohodové, kopce nejsou tak prudké. Užíváme si to a víme, že právě nabíhaní kilometrů teď je důležité. A na jaře, když začnou závody, budeme zase určitě v té správné formě.

4 komentáře

  1. Je fajn číst, že v tom nejsem sama a že i borcům je někdy ouvej! Běhám po okolí, prvních několik kilometrů je stejných. Takže už po půl kilometru vím, jestli to bude dneska fajn, nebo vydřený malý okruh. Ale pořád lepší, než sedět doma!

    1. Author

      Hani presne tak! stejne jsi dobra, ze ses do toho tak pustila! Nejlepsi ale je, ze to pozitivni vzdy prevlada! Nekdy si zabehame spolu, tesim se. S

  2. Těší mě, že i namakanci (myšleno pozitivně) mají své trudomyslnosti. Ještě nejsem běžec, pořád jedu střídavě běh/chůze, ale baví mne to a doufám, že se posunu 🙂 „běhám“ kolem 5 ranní a je to tak super klid, když nikoho nepotkávám….to mě baví 🙂

    1. Hani, i ti běžci kteří nám takto utíkali střídají běh s chůzí. Není to žádná ostuda, naopak, je to velice chytré.

Leave a Reply to Hanka z RadosticCancel reply