Letos naše závodní sezóna začala brzy – zahájili jsme ji hned druhou lednovou sobotu půlmaratonem na mýtický vrch Blaník. Sonina to byla premiéra. Proč o tomto závodě tolik slyšela a opravdu je tak skvělý, jak se o něm říká?

Přiznám se, že když mi Michal řekl, že poběžíme v lednu na Blaník, měla jsem trochu obavy. Hned jsem si představila vánici, led a sníh. Takovéto snímky jsem viděla z loňska. Na druhé straně, kdo tento závod běžel, pěl na něj ódy – že je hezký, dobře zorganizovaný a že se běží i krásnou přírodou.

Každý den jsem kontrolovala počasí a v pátek už mi byla jasné, že si s sebou nesmeky opravdu brát nemusím. Půlmaraton a hned z kraje roku – to jsem ještě nikdy neběžela, většinou se závody začínám v březnu. Aspoň si prověřím formu, říkala jsem si. V sobotu jsem byla jako vždy nervózní. Jak já ty starty nesnáším! Jenže tady to bylo všechno nějak v pohodě. Žádné čekání na startovní číslo, na úschovnu a u kabinek to odsýpalo.

Pět minut do startu a Michal nikde. Píšu mu. Stojí frontu na poslední chvíli na záchod, takže jak se dalo předpokládat, je tam dost plno… No dobře, tak se vyfotit s holkama z běžeckého klubu a nachystat se před start. Michal nikde. Dvě minuty do startu. Přesouvám se do koridoru. Kde jen může být? Volám mu. Naštěstí je hned za mnou, zdržel se při čekání. Stihneme jen polibek pro štěstí, popřát si hezký závod a v tom slyšíme výstřel. Vyrážíme.

Probíháme zámeckým parkem. Koukám na hodinky. Nemám zrovna pohodové tempo, cítím to při dýchání. Tím, že jsem byla na startu až úplně na konci, mám co dělat, abych nebyla poslední a tak je tempo vyšší, než bych chtěla. Vím, že začátek nesmím přepálit, vždyť mám před sebou více, než dvacet kilometrů!

„Do půlky to bude skoro pořád do kopce, je to ale běhatelné.“ řekl mi Michal před závodem. A měl pravdu. Po rychlém začátku si po výběhu ze zámeckého parku konečně volím svoje tempo. Probíháme vesnicí Dub a pak Kondracem. Pořád je to silnice, kdy už konečně přijde ten trail? Pro krácení dlouhé chvíle si v hlavě jen tak počítám, mezi každým kilometrem. Jedna, dvě, tři, sto, dvěstěpadesát….Konečně odbočka a my vbíháme do lesa. Nádhera. Tak teď se poběží k Blaníku. Nikdy jsem tam nebyla.

Michal měl zase pravdu. „Jediný kopec, který asi půjdeš, je na Blaník.“ Je prudký, proto tady měním běh za chůzi, ale rychlou, Michalovi jsem v patách. Ocitám nahoře, u krásné rozhledny, jenže bohužel není čas kochat se. Rozbíhám se a nádherně sbíhám dolů, jde to samo a já cítím tu krásnou radost z běhu. Sil mám dost, užívám si to. Pak jsme zase na asfaltce a je mi jasné, že se zpět poběží tak, jak jsme přiběhli. Na jedné straně je to fajn, na druhé vím, co všechno mě ještě čeká. Ale ubíhá to. Devatenáctý kilometr.

Běžím dál – už jsem na dvacet jedničce. Už aby byl cíl! Jenže zámecký park je daleko. Běžím po silnici uprostřed polí. Vítr mi fouká přímo do očí a neubíhá to. Nemám s sebou gel a trpím, tak a tady se mi vrací přepálený začátek, energie chybí. „Uběhla jsi toho dneska už tolik, už jen kousek, kousíček, poběž!“ říká mi moje hlava. Zámecký park je nekonečný a poslední kopeček mi dává zabrat. Otáčím se a hledám Michala, aby by mě psychicky podpořil a pomohl mě „odtáhnout“. Není tam. Zatínám zuby a z posledních sil vbíhám do cíle. Hodinky ukazují téměř 23 km, moje hlava však byla nastavená na 21. Ale je to za mou. Cíl, teplý čaj, kamarádi a energie se najednou navrací. Přibíhá Michal a jsme oba plní eufórie.

I když jsem měla náročnější konec závodu (který jsem si způsobila sama), tak to byl naprosto dokonalý závod. Užila jsem si ho každým coulem. Všechno tu bylo na jedničku – organizace, prostředí, lidé. A já byla šťastná – první závod a tak vydařený! Jo a poprvé jsem v závodě předběhla Michala. Nějak mi to dneska více sedlo. Ale nadšení jsme byli oba. Kdyby takové byly i další závody, budeme v sedmém nebi.

Běželi jste někdy Blaník? Jak se líbil vám?