Nechceš si zaběhnout pětku jenom pro ženské? No proč ne, když už běžím desítku, tak ať to stojí pořádně za to!
I když si mnozí myslí, že pět kilometrů je pro mě „trapná“ záležitost, musím říct, že ji při městských bězích mám skoro raději než desítku. Mám ji rychle za sebou, můžu do ní dát maximum a je to prostě adrenalin. A běžet jen s něžným pohlavím, tak to je výzva!
Když jsem se na oba sobotní závody balila, přemýšlela jsem, jakou zvolím strategii a řekla si, že vše dám právě do Adidas běhu pro ženy. Oblékla jsem se co nejméně, namazala se vazelínou ( ano, i u tak krátké tratě potřebuji namazat, když mám tílko), vzala si svoje oblíbené pružné Pure Boosty ( vyhovují mi na tvrdý povrch, asfalt, kostky a do horka – skvěle větrají) a vydala se na start. Bylo takové horko, že jsem cítila, jak mi čůrky potu stékají ( nejen) po zádech.
Potkávám se s kamarádkama, vzájemně se hecujeme. Raz – dva – tři – výstřel! Jenže moje předsevzetí dát do toho všechno vzalo za své. V sektoru H bylo přeplněno a předbíhat se nedalo. Koukám na hodinky – tempo přes šest. Hmmm, no pěkné. Dívám se pod nohy, protože v takovém davu je snadné zakopnout, uklouznout na koleji nebo na retardéru.
Otočka a najednou kolem sebe začínám mít trošku místo. Volím si konečně svoje tempo. Potkávám už běžkyně, které nemůžou a jdou. To horko je šílené, ale vidím, jak se jiné holky s tím statečně perou a povzbuzují favoritky vepředu, které už běží proti nám. Dívám se před sebe, na panorama Hradčan a tím zaměstnávám hlavu a metry rychleji ubíhají.
Vodu si na občerstvovačce neberu, chci být už v cíli. Před mostem se osvěžuji ve vodní mlze a vím, že konec je už přede mnou. Dlouhá táhlá Revoluční a slyším, jak na mě křičí můj trenér Michal z tréninků Jdu běhat: „Natáhni ty nohy Soňo! Přideej!“ Zná mě a ví, že ještě mám sil dost. Poslední metry jsou pro mě ale paradoxně nejtěžší. Vzduch je těžký a horký. Běžím, běžím a najednou jsem tam, v cíli. Dám Michalovi pusu (tomu mému, ne trenérovi, ten je teď čerstvě ženatý), ale musím jít dál, rozdýchat to. V tu chvíli si říkám, že jsem blázen, že v tomhle poběžím ještě desítku. Jenže když se vydýchám a napiju se, vyměním si propocené oblečení, síly se vracejí a já jsem přichystaná na další závod. Vždyť je to dohromady jen patnáct kiláků. Brnkačka! 🙂
A co se mi líbilo nejvíce? Koncentrace známých a kamarádů na jeden metr čtvereční. Možná, že jsem toho v sobotu ještě více navykládala, než odběhla 🙂 Příští rok jdu zase, jsem přece tvor společenský!
Za fotky děkujeme Peti Lamschové a Runczech