Red Bull 400 Harrachov: Jak jsme zdolali skokanský můstek

Když jsme si před dvěma lety vyběhli skokanský můstek v Harrachově, byl to opravdu hardcore, ale návykový. Minulý rok jsme ho kvůli dovolené nestihli, takže letos jsme se nemohli dočkat. A že to za to stálo!

Soňa:

Ke skokanskému můstku v Harrachově mám respekt. Když jsem předloni běžela „Buben“ tedy tu nejpříkřejší část ve štafetě, myslela jsem si, že mi uhoří plíce. I teď, když jsem pod ním stála, připadala jsem si před ním jako mraveneček.

Už v pátek, kdy probíhal Noční sprint s Benzinou, jsme se tam s Michalem byli podívat. Mokrá tráva po dešti a rozmočený podklad, ale mnohým ani nevadil. Když náhodou sjeli kus po zadku dolů, drápali se hned zase nahoru. „To že mám zítra běžet celé? Jsem blázen.“ říkala jsem si v duchu.

Ráno znovu stojím před tímto gigantem – vybavena rukavicemi ( tady se jde i po rukou) kompresními kraťasy a podkolenkami, botami do terénu s hrubou podrážkou, které vím, že zvládnou bahno a prudké stoupání. Srdce mi bije. Bojím se. Jak já se bojím! Moje předzávodní nervozita je ještě větší, než jindy. Mám dostatečně natrénováno? Jak se s tím popere moje tělo?

Stojím na startovní čáře. Teď je na řadě jen rozběh. Naštěstí je tu se mnou kamarádka Petra, takže se hned cítím o dost lépe. Hlavně nepřepálit startovní rovinku. Zkusím běžet po dvou, říkám si. Kopce mám naběhané, to musí stehna zvládnout. Vybíháme. Začínám zlehka. Po dvou to jde. Jenže pak se kopec láme a opravdu musím na čtyři. Dýchám pravidelně. Jde to. Plíce stíhají a nehoří, cítím, že jsem v o dost lepší kondici, než dvěma roky. TRénink v kopcích se vyplatil. Stoupám nahoru jako stroj. Zvedám hlavu a vidím cíl. Kopec se pomalu láme, ja se zvedám a dobíhám po dvou. Jaké to bylo? Nádherné! Chci běžet celý můstek! Nohy se mi sice trochu třesou, zejména, když jdu dolů po schodech pěšky, ale protahuji je a regenerační nápoj mi dodává energii!

Foto: Lucie Ehrenbergerová

Druhé kolo a tentokrát běžím celou trasu. To už se nebojím. Jsem natěšená. Vím totiž, co mě asi čeká. Nejprve zdolávám půlku jako předtím, pak krátká rovinka a jsem na můstku. Začíná to bolet. Dýchej zvolna –  říkám si. Rukama se opírám o stehna a každý krok řídí moje hlava. Už jsem kousek od cíle. Fanoušci mi dodávají energii, kamarádka Lucka fotí. Jsem tam. Ještě dřevěný „rošt“ a už vidím žluté žíněnky. Neupadám do nich. Stojím, jsem plná euforie. Na krk mi věší medaili a já s Luckou čekáme na kluky, jak poběží oni. Fandíme a ten pohled dolů – no co vám říkat – odsud je to prostě nejkrásnější.

Foto: Lucie Ehrenbergerová

Michal:

Předloni jsem běžel týden po horském maratonu. Výběh můstku byl utrpením a zároveň neskutečným zážitkem. Letos jsem to chtěl můstku vrátit. Vrátit mu to tím, že si celý závod užiju. Proto jsem začal trénovat na kole. Kolo je skvělá příprava na kopce, posiluje ty partie svalů, které jsou potřeba v prudkých kopcích a nezatíží klouby.

Muži startují až po ženách, mám tedy čas promyslet si taktiku a sledovat, kde je trať nejlepší. Stavím se na čáru a volím běh středem. Start – všichni vypálí jako střely, já se vklidu rozklusávám, začátek – rovina, po 100 metrech – začíná se to zvedat… ještě kousek pomalu překonávám sklon větší, než u nejprudšího kopce Velké kunratické. Stále ale jdu, jsem odhodlaný vytrvat na nohou, dokud na zem nedosáhnu nataženou rukou. A je to tady – teď těch nejtěžších 30 metrů. Stále nechávám maximum váhy na nohách. Předešel už jsem slušnou část sprinterů. Ještě nejsem na dvoustovce, avšak zvedám se a zrychluji. Cíl! Na chvíli si kleknu, ale necítím žádnou únavu. Jsem na sebe trošku naštvaný, měl jsem se do toho více opřít. No snad si to vynahradím až poběžím celou vzdálenost.

Foto: Lucie Ehrenbergerová
Foto: Lucie Ehrenbergerová

Lucky loosers chce běžet skoro každý, nikdo si nechce nechat utéct výběh až nahoru. Náš rozběh má skoro 140 účastníku, bude to mazec. Stavím se do zadní řady spolu s Kubou a domlouváme se, že počkáme pár sekund, až všichni vyběhnou a pak se do toho v klidu pustíme. Start! Počítáme do pěti a jdeme na to. Pěkně zvolna, Jakub Bína, který běží pozpátku nám zatím stačí. Jsem na procházce, ale opět předcházíme jednoho čtyřnožce za druhým. Jsem rád, že se můžu spolehnout na boty. Na čtyři nejdu vůbec, jen párkrát se přidržím, to, když je nějaké místo s uvolněnými kameny nebo do mě strčí nějaký soupeř.

Jsme za půlkou pod prvním obloukem, tady začne ta pravá mela. Na úzký můstek se škrábe jeden běžec vedle druhého. Mrknem na sebe: „Jdeme na to!“ odhodlaně se pouštíme vzhůru. Mám spoustu sil, ale nemám kudy, proplétám se, snažím se opatrně každého obejít, v tom mi na záda skočí jeden blázen a zarazí mě půl metru zpátky.  No nic už jen kousek, otřepu se a zdolávám posledních pár metrů. Cíl! Plácáme si s Kubou a s úsměvem od ucha k uchu jdeme hledat holky.

Naše resumé:

Výběh skokanského můstku není klasický běžecký závod. Pro nás milovníky delších trailů je to až přespříliš rychlý krátký a intenzivní sprint. Na druhou stranu, právě proto stojí za to si občas zpestřit závody takovouto šíleností. Zvláště, když je ta šílenost zorganizovaná na jedničku a v krásném prostředí. Navíc je to skvělý happening, na kterém jsme se sešli se spoustou kamarádů a poznali nové. Těšíme se na shledanou, jak s můstky, tak se všemi kamarády běžci. A Red Bullu děkujeme za úžasný zážitek!

Foto: Lucie Ehrenbergerová

Leave a Reply