Když mi v lednu Michal pěl ódy na krásnou trailovou trasu v malebném kraji Josefa Lady, kterou si s kamarádem zrovna proběhl, bylo mi jasné, že tehle závod nedaleko Prahy chci v dubnu určitě běžet. Dnes jsme ho s Michalem pokořili. Jaké to bylo?
Městečko Pyšely je od Prahy, co by kamenem dohodil. Leží nedaleko Senohrab ( kde je onen známý kýčovitý hotel Sen) a domy tu jsou jako malované, vše uklizené a tak tu místní pořádají závod, který není jen tak obyčejný. Kromě dvou tras – 10,5 km a 21 km tu běhají nejenom děti, ale milovníci canicrossu – tedy s pejsky a zaběhnout si můžete i s holemi – tzv. nordic running a je tu mistrovství veterinárních lékařů v krosu a canicrossu.
Soňa
S Michalem jsme zvolili nejdelší, půlmaratonskou trať. Běhání v přírodě nás baví a taky potřebujeme trénovat objemy. Ideální spojení. Na trať jsem se vybavila dobře. Od pondělka mám nové trailové boty – Inov8 Terraclaw 250. Jasně, vím, že není ideální si na závod brát nevyzkoušené boty, zvlášť na tak dlouhý. I u oblečení – nesmí nikde dřít a nesmíte ho nikde cítit, po tolika kilometrech by to totiž mohlo udělat pěknou paseku. Jenže já byla nedočkavá a na tento typ bot jsem slyšela jen samou chválu. V týdnu jsem to do terénu nezvládla, tak jsem si je dnes dopoledne otestovala, když jsem s dětmi běžela krátké závody jako vodič.
Můj první závod v sezoně dal samozřejmě trochu průchod nervům. Jak já ty starty nesnáším! Raz, dva, tři. Výstřel a běžíme. Dostali jsme instrukce, že kdo běží delší trasu, běží od Lorety okruh dvakrát. Kolečka zrovna moc ráda nemám, ale tady jsem si druhý okruh užila více, než první, protože jsem ho běžela téměř sama, pouze v závěsu za jednou běžkyní, která mně dost motivovala. Běžela skvěle, vybíhala kopečky jako nic. Děkuji ji za skvělou společnost a to, že mě „táhla“.
Jak se mi běželo? Skvěle. Kopce střídaly seběhy, pevnější cesty se střídaly s opravdu velkým bahnem. Probouzející se jarní příroda ale vypadala tak krásně! Chaloupky jako malované, pasoucí se koně, kvetoucí stromy, zelené louky a pomalu pučící řepkové lány. Nejtěžší byl dlouhý tahlý kopec téměř na konci trasy – Pyšelský kopeček. Před prvním kolem jsem si při stoupání před občerstvovačkou dala na energii gel Carbo snack. Pomohl. Funěla jsem sice jako lokomotiva, ale v druhém kole na stejném místě mi v hlavě už jen hrálo: dělej, dělej, už jen kousek! V cíli mne čekal Michal ( je rychlejší ) a já vbíhala plna euforie. Narozdíl od startů cíle miluji a tak jsem v nich vždy šťastná – i díky tomu, že to už mám za sebou a dala jsem to. Čekalo mne láskyplné objetí, polibek a druhé místo v mojí kategorii.
Michal
Co dodat, skvěle zorganizovaný závod na úžasném místě. Pro mě to byl hlavně první ostřejší test vybavení, které si chystám na Moji první stovku a výživy, kterou si připravuji na Pražský maraton.
I když jsem trasu již zkušebně běžel, vzal jsem první okruh spíše jako test vlastních sil a běžel hodně opatrně. Bohužel i přesto jsem si hned na začátku při obíhání běžkyně s holemi zvládl natáhnout stehení sval. Mohl jsem si za to sám. Špatný došlap a odraz – to se mi prostě nesmí stávat.
V druhém okruhu mě naštěstí předběhl jeden běžec, shodou okolností ve stejných trailových botách, jako mám já. Řekl jsem si, že už ho nepustím. Ucítil jsme v chřípí pach krve, adrenalin přehlušil veškerou bolest a já se pustil do stíhání. Až do sedmého kilometru jsme běželi bok po boku. Pak přišel seběh a v něm moje chvíle. Znovu pro mě začal závod.
Do cíle jsem vběhl s nadšením, že znovu závodím. Ten pocit, při doběhu se nedá ničím nahradit. Tedy jde, jde tím, když vidím, jak Soňa cílem probíhá celá šťastná. Navíc v té chvíli ještě netušila, že doběhla na krásném druhém místě.
1 komentář