Přestože jsem se vždy rád účastnil běžeckých závodů, trénoval jsem povětšinou sám. Poté, co jsem poznal Soňu, se vše změnilo – běžec samotář byl proklet a odsouzen k nutkavému pocitu běžet vždy nejméně ve dvou.
Běžíme podél řeky, tempo se stále stupňuje. Mám pocit, že za chvíli budu potřebovat zpomalit, ale to neudělám, přece nezpomalím, když ona může. Jde jí to skvěle! A jaký má styl. Ufff, točí se mi hlava, mám síly, jako nikdy předtím. Musím se snažit a držet se jí. Dobíháme k místu s krásným výhledem a oba současně, jako bychom si to domluvili, zastavujeme.
„Proč tak ženeš?“ ptá se mně Soňa. „Já?“ opáčím se. „Vždyť já se jen držím tvého tempa!?“ „No to ani náhodou, ženeš se a já se tě držím zuby nehty!“ Takto probíhal náš první běh. Zjistili jsme, že se nám spolu běhá skvěle, ale že si při tom musíme říkat, jak chceme běžet. Protože jeden druhého až příliš vzájemně motivujeme.
Dneska spolu běháme pravidelně každý víkend (pokud zrovna nemáme závod) a alespoň jednou v týdnu. K tomu si přidáváme každý jeden trénink ve skupině. Soňa se Jdu Běhat a já s Rungo.cz. Kdykoliv jdu trénovat sám, zjišťuji, že nemám motivaci. Nikdo vedle mě není a já se protrápím do konce tréninku, jako by to byla nějaká tortura. Nebaví mě to, dávám jednu nohu před druhou, ale pokud nezahlédnu běžce nebo cyklistu, ke kterému bych se přidal a prohnal bych ho, nemám žádnou motivaci držet tempo.
O víkendech, kdy závodíme, je však situace o něco složitější. Strašně rádi spolu na závody jezdíme, ale společně je běháme jen výjimečně. Většinou si před startem dáme pusu a pak si každý držíme své tempo. Dříve jsem s oblibou na závodech dělal lidem osobního vodiče, jenže Soňa má při závodech svůj svět – chce běžet sama a potichu, většinou poslouchá svoji oblíbenou hudbu. Kdybych ji do běhu kecal, pohádali bychom se (dovede být pěkně vzteklá! 🙂 ) a neužili si to ani jeden. Takto si oba odběhneme svůj závod, já ji pak čekám v cíli a společně se radujeme z krásně prožitých chvil.
Jeden z nejkrásnějších zážitků pro mě byl, když jsem kvůli zranění jeden závod v Beskydech doslova jenom šel a Soňa doběhla dávno přede mnou. Při doběhu do cíle na mě čekala, objala mě a já v tu chvíli zapomněl na veškerou bolest. Najednou bylo vše v pořádku a já se cítil nejšťastnější na celém světě. A na co se teď těším nejvíce? Až se zítra zase spolu (po dvou týdnech, kdy Soňu trápilo koleno) proběhneme. Ve dvou se to prostě táhne nejlépe!
