foto: Reebok
„Au!“ „Sorráč!“ Plesk! Bum… známe to každý – běžíme a někdo do nás vrazí, jindy nás oslní čelovka, při pozdravu se protiběžec ani neusměje. Prostě se setkáváme s různými reakcemi. Jiří Stanislav Guth -Jarkovský, sám velký sportovec, by se divil, jak se k sobě chováme. Přinášíme proto několik zásad, které by měl každý ohleduplný běžec dodržovat.
1. Tykání
Základem běžecké etikety je tykání. Nemusí vám to být příjemné a nepřemáhejte se, ale pokud vám někdo tyká, je to naprosto v pořádku. Při běhu je jedno, kdo jsme a jak jsme staří. Záleží jen na tom, že nás to všechny baví.
2. Zdravení
Jeden z největších nešvarů na našich stezkách, jsou běžci zahledění do země, tvářící se, že jim patří svět a nevnímající nic kolem sebe. Často jsme během hodně unavení a máme za sebou pěkných pár kiláků. Přesto bychom měli pozdravit běžce v protisměru. Většinou stačí prosté „Ahoj!“ „Čus!“. Pokud už vám dochází dech, stačí jednoduše mávnout zdviženou dlaní. Nebo aspoň zvednout hlavu a s pokusem o úsměv kývnout. Uvidíte, jak se vám hned poběží lépe.
3. Běh s čelovkou
V prodeji jsou čelovky se stále silnějsím a silnějsím světlem. Takový zásah sty lumenů není žádná legrace. Nějakou dobu pak nevidíte zhola nic. Souvisí to hodně se zdravením. V noci s čelovkou dávejte velký pozor na protiběžce. Když ho zaregistrujete, skloňte hlavu, nebo ji odvraťte. Já, pokud to stihnu, přepnu čelovku na nejnižší výkon.
4. Předbíhání
Je vcelku běžné, že při předbíhání do sebe běžci vrazí nebo se postrčí. Vinu na tom nesou oba. Často je to jen malé pošťouchnutí, které se prostě stane. Na druhou stranu loket pod žebry nebo podvrtnutý kotník není zase tak neobvyklý. Až se příště budete snažit na úzkých místech předbíhat, hlaste předbíhanému „vlevo“ nebo „vpravo“. Snažte se „zúžit“ a nevrážet zbytečně do předbíhaného. Naopak, pokud jste předbíhaný, myslete na fair play – rychlejšímu byste se měli snažit v rámci možností a bezpečí uhnout. Ano, volíte si trasu a snažíte běžet tou nejpohodlnější, ale pokud tím blokujete celou cestu, není to zrovna nejslušnější. V okamžiku, kdy už vás někdo předbíhá, neměňte směr a nedělejte nepředvídatelné pohyby.
5. Běh s holemi
Při horských bězích jsou hole stále oblíbenější výbavou. Jenže ne každý se zamýšlí nad tím, co s nimi. Jsou skvělé při výstupu, avšak při seběhu, nebo přebězích, můžou být dost nebezpečné. Myslete na to, že ten za vámi při seběhu nemá moc času uhnout, zejména, když mu namíříte hůl proti hrudníku. Právě pro tyto případy jsou na batozích úchyty na hůlky. Nezapomínejte po výběhu na kopec hůlky složit. Je to ohleduplné k ostatním a i pro vás mnohem bezpečnější. Nikdo přece nechce být napíchnutý na hůlku.
6. Zastavování
Každému se občas stane, že musí zastavit. Třeba proto, že si musí odskočit, udělá se mu špatně nebo prostě nemůže. Pokud se do takové situace dostane také, přeběhněte ke kraji cesty, ohlédněte se za sebe a teprve, pokud tam nikdo není, zastavte. Unavení jsou všichni a můžou vás přehlídnout, třeba i na občerstvovačkách.
7. Pomoc
Při závodech se snažíme předběhnout soupeře, zaběhnout skvělý čas, překonat sám sebe. Přesto, pokud vidíme kolegu-běžce ležícího na zemi, podivně se motajícího nebo s jiným problémem, měli bychom zapomenout na vše a pokusit se mu pomoct. To je důvod, proč u sebe mám vždy navíc nějaký Magneslife nebo gel. Můžu ho nabídnout někomu jinému. Proto s sebou nosím také nabitý telefon, abych mohl zavolat pomoc v situaci, kdy už sám víc nezmůžu.
Zatím jsem nepotkal běžce jež by zdravil… 😀 To je fakt zatracená výjimka…
Jendo já se se zdravením setkávám různě, někde je to lepší někde horší. Kde běháš ty?
Ahoj, napsala jsem na jiném fóru na téma zdravení svůj komentář a snesla se na mě tak velká vlna kritiky, že už skoro nemám chuť nikam psát… (no úplně mě nepřešla, když teď reaguji :o) A upřímně musím říct, že už téměř nezdravím. Poté, co jsem si přišla jako totální blbec, mě přešla chuť s někým při běhu i na tu pikosekundu komunikovat (o to víc mě potěší, když muž pozdraví první mě, s úsměvem odpovídám). Holky obecně zdraví málo. Za sebe můžu říct, že množství vystajlovaných nezdravících nebo neodpovídajících umělých slečen a hochů (upřímně ráda čtu Soniny články na téma make up apod., bez aspoň minimálního make upu nevyběhnu…) mě z cyklostezek vyhnalo do lesů a mimo civilizaci…
Kláro, tak třeba naší společnou osvětou zlepší! Věřme tomu 🙂
Zdravím jak při běhu, tak při turistických tůrách a reakce jsou různé… neřeším, zdravit budu nadále a budu doufat, že časem se to zlepší… Jednoho jsem si ovšem všiml a to, že naši severní sousedé, zdraví rádi a s vervou … proto nepolevovat a jednou snad budeme lepší, než-li oni… Poláci 😀
U nás asi vůbec. využívám překážky pro OCR, jak jdu betony a konstrukce mostu, tak se trošku pozdravím s omladinou co tam občas dělá nějaké parkurové gymnastické výkony.
Ja zdravim vzdy a kazdeho, niekedy len usmevom, kyvam rukami alebo obycajnym ahoj:)
Podla toho ci clovek odzdravi zistis aky typ bezca to je:) Ti co neodzdravia, vacsinou dlho pri behu nevydrzia
Když jsem začínala běhat a sotva popadala dech, tak mě vždycky hooodně pomohlo, když mě naproti běžící pozdravil a usmál se….nakoplo mě to.
Jenže čím déle běhám, tak zjišťuji, že takových je docela málo. Někteří nereagují
, začnou se dívat jinam…nebo se jen tak namyšleně podívaj…….
A tak jsem si řekla, že jen běžec, který to má opravdu v srdci ,sdílí radost s ostatníma 🙂
Naše řeč Štěpánko!
Taky se mi někdy stane, že nezareaguju. Ale je to spíš stavem mysli, než že bych nechtěla. Při běhu většinou čistím hlavu, třídím myšlenky a prostě se mi stane, že jsem „mimo“ a nevnímám. Tak si říkám, že to tak třeba mají i ostatní.
Fakt zdraví hodně málo běžců. Jeste se mi nestalo, ze by mě nekdo pozdravil prvni. Vzdy zdravím první já a čekám……teď mě ale mile překvapil cyklista na Lipně, pozdravil, usmál se a popřál ať to běží. Ani nevíte, jak mě to nakoplo.
Víme Jíťo! 🙂 Tak je to fajn!
Je pravda, že když vidím někoho proti mě, tak se snažím alespoň kývnout – taky proto, že si nejsem moc jistá. Jsem z vesnice a tady se prostě zdravím všechny (i návštěvníci z měst). A běhám lesem, kde nikdo moc není. Je ale pravda, že když mě někdo cizí pozdraví, už nejsem v lese sama. Když mě známí ještě povzbudí, je to nakopávačka jako hrom.
Se zdravením to osobně mám složitější – v lese, kde potkám max několik běžců se zdravíme vždy, na pražských cyklostezkách bych řekl, že záleží na počasí 😀 .. když je ošklivo, zima, prší a člověk potká těch několik lidí, tak zdraví opět všichni .. ale jak je hezky, vyběhnou i „sváteční“ běžci a potkáte jich i několik za minutu, tak by se jeden uzdravil 😀
Svatá pravda!
Ja zdravim vzdycky a kazdyho, ale je fakt, ze si cim dal castejc pripadam jak blbec a dost casto si pro sebe zamumlam: „Burane.“, kdyz nedostanu odpoved. Uz docela ztracim iluze… 🙁
Já tedy zdravím vždycky. Někdo přeci musí pozdravit jako první. A tak si říkám, že když se takovému notorickému nezdraviči dostane pozdravu a úsměvu několikrát za sebou, začne s tím jednou taky sám. Když jsem začínala, byla jsem překvapená, že na mě někdo mává, ale bylo mi to příjemné a jako ploužící lemru na pokraji sil mě to vždycky nakoplo. Tak se to teď snažím vracet.
A ostatní body jsou snad samozřejmost, ne?
bola som zvyknutá zdraviť, všade „vonku“ sa to tak robí, ale je pravda že tu doma (žijem v brne) je to naozaj ojedinelé! Ale snažím sa zdraviť vždy (ak sa protibežec nepozerá do zeme, samozrejme) a baví ma celkom, keď vidím ako pozdravím, protibežec to asi nečakal a snaží sa na poslednú chvíľu odzdraviť 🙂 vravím si, že aspoň niekto sa naučí 🙂
Dneska jsem si byla zaběhat v Centrálním parku na Butovicích a máte naprostou pravdu! Zdraví tak půlka, zbytek je rozdělen asi na dvě stejné části – část je zaujatá sama sebou a část jsou nováčci. Když jsem začínala běhat, tak jsem nevěděla, že se zdraví, ale hned první den mě pozdravil nějáký „cizí kluk“, tak jsem se na to zeptala své GURU. Ta mi řekla, že je to normální, ba i vyložená slušnost! Od té doby zdravím všechny, i ty co koukají do země 😀