„Jak daleko je odtud vrchol Dikeos?“ ptám se majitele romantické kavárny v malebné vesničce Zia. „Ani ne daleko, pár kilometrů, ale je to 400 metrů nahoru. Není to lehké, většinou se tam jde něco kolem 2,5 hodin.“ „Fajn máme necelé dvě hodiny nahoru a dolů….“ Podíval se na mně podezíravě, jestli to myslím vážně a doporučil mi ještě zvolit nižší vrchol Christos. Vážně jsem to myslel, o takovýchhle věcech já nežetuju.
Když dva běžci jedou na dovolenou k moři, mají sice v plánu odpočívat, ale po pár dnech válení se u vody a načerpávání nové energie, je už začne vše hnát k pořádnému tréninku a dobrodružství.
„Co kdybychom si na kole udělali malý výlet a pak si vyběhli nahoru, na nejvyšší horu Kosu?“ zeptal jsem se Soni. „Dojedeme jen 12 km do Ziy a na traily v kopcích jsi zvyklá, odsud je to už jen 4 km na Mt. Dikeos.“ Souhlasila. Aniž by však pořádně tušila, do čeho vlastně jde.
Trasu jsem rozplánoval tak, abychom vyrazili krátce po obědě, kdy sice bude ještě velké vedro, ale pomalu bude teplota klesat, navíc na kole se člověk ochladí. Občerstvíme se ve vesnici Zia (ve výšce cca 400 metrů nad mořem), oblíbeném to místě na romantické večeře, které se pyšní jedním z nejkrásnějších výhledů na západ slunce. Necháme tam kola a běžmo zdoláme zbývajících cca 400 výškových metrů na vrchol. Stejnou cestou pak zpět tak, abychom byli před setměním v hotelu na večeři.
Krásný plán šel zpočátku hladce. Až do vesničky Zipari bylo vše v pořádku, jenže tady se na směrovce objevilo – Zia 7km – a my už za sebou měli skoro deset, což Soňu trochu vyvedlo z míry. Když se přidalo prudké stoupání serpentýnami při teplotě přes 30 stupňů a 100% vlhkostí, nepomáhaly ji rozptýlit ani nesčetné výhledy na hory a moře a úžasnou přírodu. Přesto se s tím rvala se ctí a makala, jak to šlo.
Do Ziy jsme dorazili se skoro třičtvrtěhodinovým zpožděním, krátký oddych jsme si však nemohli odpustit. Před pokračováním jsme se posilnili hlavně místní specialitou – skořicovou limonádou Kaneládou. Po diskuzi s velmi milým majitelem kavárny Sunset Balcony jsme vyrazili vzhůru na Mt. Dikeos.
Z počátku vede cesta po kamenných schodech, zdoláváme je svižným krokem. Užíváme si chvíle stínu pod listy olivovníků a fíků. Vbíháme na prašnou cestu. Zdravíme místní stařenku, která svým oblečením a vzhledem působí, jako by snad pamatovala ještě Hypokrata. Mává na nás a s úsměvem přeje šťastnou cestu. S každou zákrutou cesty, jako odměna za nastoupené metry, se nám naskýtají nové a nové stále úžasnější výhledy.
Široká prašná cesta se mění v úzký kamenitý singltrek. Spolu s tím se mění i vegetace – už kolem nás nejsou olivovníky, ale převážně cypřiše, i ty po čase ustupují drobným keříkům, mezi kterými sem tam zůstává nějaká exotická kytička.
Poslední metry jsou pak již spíše horolezeckém výstupem, ale jsme tam na samé střeše Kosu. Vidíme na všechny strany, překrásné moře, okolní ostrovy a Turecko. Neuvěřitelné – celý ostrov máme jako na dlani. Společnost nám tady dělají pouze všudypřítomné kozy. Když vidím, jak si poradí s místními skalami, spíše bych věřil, že jsou to převlečení kamzíci.
Pohled na hodinky dává tušit, že teď musíme máknout. Pár rychlých fotek a dolů. „Tudy pojď, tudy jsme přišli!“ volá na mě Soňa. „Tudy nejdu zlatíčko! To se pleteš. Přišli jsme tudy!“ Odpovídám a se zatajeným dechem se snažím odtáhnout Soňu od průrvy, kterou se chtěla dát. Naštěstí jsem se zorientoval o něco lépe a cesta zpět do Ziy proběhla bez nejmenších problémů.
Do vesničky se už začali sjíždět západu slunce chtiví turisté, aby utrhli ta nejlepší místa s výhledem v restauracích. My se na kolech pustili proti davu. Celí zaprášení vypadáme mezi ostatními trošku jako marťani. Uháníme, přece jen blížící se západ slunce znamená, že se brzy setmí a tady se stmívá velmi rychle. Navíc máme světlo jen na jednom kole, do tmy musíme být alespoň ve městě. Západ slunce pozorujeme při sjezdu. Nádheru si ale nemůžeme moc vychutnat. Víme, že jakmile slunce zmizí, zbývá nám jen pár minut světla.
Stíháme to tak tak. Slunce zapadlo. Snesla se tma a my právě vjeli do města Kosu. Poslední kilometry to bude hračka. Jenže městečka ve středomoří se po setmění proměňují v pulzující propletenec turistů, prodavačů, pouličních umělců a naháněčů do restaurací. Krásný, na první pohled nepřehledný mumraj způsobuje, že z jindy pohodové cesty na deset minut, se stává tři čtvrtě hodiny proplétání, za Sonina vytrvalého nepřerušovaného zvonění. Jen díky tomu vím, že mě stále sleduje a já se můžu věnovat pouze hledání té nejlepší možné cesty.
Stihli jsme to, vyčerpaní a zpocení dosedáme na večeři. Nemáme téměř ani sílu jíst, ale máme v obličeji krásné úsměvy. Jsou z toho, že tento den byl nádherný, pohled na ostrov z ptačí perspektivy nezapomenutelný. A když jsme odlétali, z letadla jsme znovu dívali na vrchol, na který víme, že už do konce života nezapomeneme.
super motivace, zkusím navrhnout doma. Určitě lepší než klasické válení u moře:)