Když jsem nedávno jela na svůj pravidelný trénink, zavzpomínala jsem na to, že by mě před třemi lety ani nenapadlo, jak běhání může změnit můj život. Že změnilo? Přímo obrátilo! Tady je můj příběh:
Jako obvykle jsem seděla na poradě v práci. Dívala jsem se do budoucích stránek časopisu a na půl ucha poslouchala, co bude v dalším čísle. ”Do rubriky Zdraví bych potřebovala, aby některá z vás napsala článek o běhání.” řekla nám šefredaktorka Petra. “Tak kdo se tohoto úkolu chopí?” najednou všichni koukali do stran a dělali, že jsou snad průhlední a že tady ani nejsou. “Tak já se teda obětuju. Sice tento sport nenávidím a běhat neumím, ale článek jsem snad z toho schopna udělat.” prohlásila jsem tehdy – ve snaze zachránit redakci.
Jenže až doma jsem si uvědomila, do čeho jsem se nechala uvrtat. Na první lekci s trenérkou Danou jsem na Ladronku přijela oblečená jako blázen – outdoorové kalhoty, softshellová bunda a boty do hor. Nic jiného jsem tehdy neměla. Byl chladný únor a už tma. “Nejprve ti ukážu, jak se dělá běžecká abeceda a vysvětlím ti, jak mají pracovat ruce a nohy, jak naklonit tělo a jak dýchat, pak se spolu protáhneme a poběžíme. Důležitá rada – běhej pomalu, tak, aby jsi byla se mnou schopná mluvit a pravidelně dýchej.” Po abecedě a rozvičce jsme se rozeběhly. Běžím. Dýchám. Můžu. Nepíchá mě v boku. Baví mě to. Je to kráááása! Byla jsem překvapená. “Proč vlastně neběháš? Vždyť ti to jde.” Větička, díky které to vlastně začalo. Jak jednoduché!
Kvůli článku jsem měla další trénink s trenérkou Májou z běžeckých kurzů Jdu běhat. Jsou to tréninky pro ženy, kde naučí běhat každého ( tedy spíš každou). S Májou jsme vyběhly na Letnou a střídaly běh s chůzí. A světe div se, na konci jsme měly krásných sedm kilometrů. Byla jsem nadšená. Věděla jsem, že běh je to ono. Cítila jsem se po něm veselá, nabitá energií a taky mi čistil hlavu od myšlenek, proč jsem zrovna sama a kdy už si konečně najdu toho pravého. Hned na to jsem si pořídila běžecké legíny, bundu a triko, běžecké boty jsem dostala od svojí kolegyně, které jen ležely doma. Byla jsem připravená, nadšená a běh mě učaroval.
Přihlásila jsem se hned do prvního jarního kurzu Jdu běhat a tam trénuji dodnes. Středa je můj den, na ten si nikdy nic neplánuji – ve středu běhám s trenérem. A proč mě to tam tak baví? S holkama jsme spolu začínaly a teď už jsme v té nejpokročilejší skupině. Líbí se mi, že mi někdo tréninky měří, motivuje mě a radí mi, jak se mám zlepšovat. Takové pyramidy nebo fartleky bych si sama asi nenaordinovala a přitom vím, jak moc jsou důležité.
Běh mi změnil život. Jsem díky němu zdravější, šťastnější a potkala jsem díky němu i Michala a píšeme spolu o běhání blog. Ano, je to “jen” rychlé střídání dvou nohou, ale já už dva a půl roku vím, že je to něco víc. A památná věta trenérky Dany mi zněla v uších i v květnu, když jsem okolo ní běžela svůj první maraton a ona mě povzbuzovala… Jak jeden článek do časopisu může změnit život, že? 🙂
