Běžet 360 kilometrů, neustále sledovat čas, aby byl tým včas na předávce. Téměř nespat, běžet v noci, odpočívat, kdykoli je to možné a přesto být stále unavený, mačkat se v autě s dalšími pěti lidmi – i to je Vltava Run. Jenže to není všechno. Je to také o něčem jiném – o něčem, co se těžko popisuje slovy.
Když se letos ze smutných důvodů rozpadl náš starý tým, nevěděl jsem, jestli chci startovat s někým jiným. S někým, koho neznám, kdo bude tlačit jen na to, abychom doběhli v nějakém čase. Bál jsem se že to nebude mít tu jiskru, nebude to mít to co je pro mě tak důležitou, to, co se nedá vyjádřit slovy. Jenže jako zázrakem mě ve stejný den oslovil Jakub Smrž, kterému z týmu vypadl jeden běžec. I když jsme se do té doby znali jen z Instagramu, byla mi sympatická myšlenka běžet pro dobrou věc – běžet na pomoc Centru BAZALKA a tak jsem souhlasil.
Až cestou na Zadov, kam jsme jeli společně se Soňou a jejím týmem, jsem začal mít trošičku strach, jestli jsme si to dobře promyslel. Kuba je závodník, který bude chtít určitě co nejlepší výsledek. Bude to vůbec zábava? Na odpověď jsem přišel velmi rychle, skočil jsem totiž hned na první kanadský žertík – uvěřil jsem, že nevědí, že mě mají na Zadově vyzvednout. Těch pár minut překvapení, že stojím se všemi věcmi na Zadově, nikdo nepočítá s tím, že mě má odvézt na ubytovnu – no krve by se ve mně nedořezal.
Zjistil jsem, že nastupuji do rozjetého vlaku, ale ne jako host. Jako člen týmu, se kterým se počítá. Měl jsem velkou výhodu, že nás při předchozích Vltavách vedl Nikola z Rungo týmu, a tak jsem se pustil do věcí, se kterými jsem měl nejvíce zkušeností – navigaci, ta je na Vltava runu nezbytná. Je to o tom, že musíte vědět nejen kam jedete, ale také tam být včas a koordinovat se s druhým vozem. Avšak nebyl jsem v tom sám. Zapojili se všichni. Vypadalo to, jako bychom si to vše dopředu nacvičili.
Start a pak rychlé předávky, přesuny a zase předávky a už tady byl můj první úsek. Shodou okolností stejný, jaký jsem běžel loni. Přebírám štafetovou pásku od Honzy, zapínám hodinky a jdu na to. Vím, že mě sledují přes Livetrack z mých Garminů. Nemůžu to přece zkazit, všichni běží strašně dobře. Žene mě to kupředu. Nepolevuji, ale přitom myslím na další úseky. Na předávku druhému vozu dorážím o minutu dvacet rychleji, než loni. Mám obrovskou radost. Plácáme si. První rotace je za námi a my musíme rychle něco sníst a spát.
Startujeme okolo půlnoci. Optimalizujeme, a sháníme přespání asi pár kilometrů od předávky. Snažím se odpočívat, ale neusnout, je to tak lepší – člověk je rychleji připravený znovu naskočit. I tak se mi nechce vstávat, když už je čas.
Noční rotaci začíná Martin, po něm vyráží děvčata, nejprve Lucka, které půjčuji čelovku Lucifer, má totiž trošičku strach a tahle čelovka ji má dodat jistotu. Navíc nám to pomáhá, protože když se vrací na předávku, tak je nepřehlédnutelná – vypadá, jako by se k nám hnal kamion s rozsvícenými dálkovými světly. Předává Věrce ta Kubovi, toho pro změnu na livetrackingu sleduji já, jsem tak připravený vyrazit právě včas.
První tři kilometry držím svižné tempo. Pak přichází krize, zvolňuji, nemůžu se přesvědčit k zrychlení. Nohy by běžely, hlava říká ne. Dlouhé tři kilometry se trápím, pak mě naštěstí vyvede z letargie myšlenka: „Mysli na limity! Musíš je splnit! Běžíš pro tým!“ Je to zpět zvyšuji tempo a na předávku už zase sprintuji. Honzovi tak předávám o dvě minuty dříve, než jsme počítali.
Druhá přestávka, tentokrát už usínám v autě. Jsem rád, že nemusím řídit. Parkujeme opět kousek od předávky a já se konečně po více než dni potkávám se Soničkou. Ta hodinka s ní mi dává více, než celá noc spánku.
Poslední úseky jsou před námi. Tady už se nešetříme. Žádný další úsek už nikoho nečeká. Na konce svých úseků dobíháme zcela vyčerpaní. Předháníme jednu štafetu za druhou. Místa na předávkách se zahušťují více a více. S každou předávkou se přibližuje meta třiceti hodin. Hecujeme se ještě více. Sledujeme na webu, co ostatní týmy a dáváme si cíle, koho ještě předehnat. Poslední předávka našeho auta a hurá do cíle čekat co druhý vůz.
Skvělé zprávy o stahování času střídají děsivé o kolonách, a tak tak stíhání předávek. Čekám na Lukáše, abych ho dovedl do cíle a ostatním dal signál, že budeme finišovat do cíle. Bohužel nás přibržďuje jiný tým, a tak musíme sprint zvolnit a počkat až se cíl uvolní. Bránu probíháme v čase 29:50:21 na 39. místě se ztrátou šesti hodin a tři čtvrtě na vítěze. Přesto se tak cítíme i my. Vyždímali jsme ze sebe vše. Stala se z nás skvělá parta, která společně bojovala do posledního okamžiku, a navíc svým během také pomohla Centru na pomoc dětem s těžkým kombinovaným postižením. Díky patří Lucce, Věrce, Martinovi, Honzovi, Michaelovi, Márovi, Martinovi, Jurajovi, Davovi, Lukášovi, a hlavně pak Kapitánovi Kubovi, který tuhle partu spojil a dotáhl do cíle. Díky za to, že mám zase chuť pořádně se opřít do tréninku a pracovat na sobě.
