Foto: Michal a Svět běhu
Běhání v přírodě a terénu milujeme – nabíjí nás energií, je na co koukat a s terénem se mění také běh. Proto když jsme dostali nabídku běžet úplně nový závod v přenádherném prostředí řeky Sázavy, odpověď byla jasná – ano, chceme.
SOŇA
Už dlouho jsem se na žádný závod tak netěšila – viděla jsem totiž na Facebooku fotky, který byly jak z plakátů. Navíc jsem si myslela, že mám dobře natrénováno – středeční trénink v horku mi tak šel!
Sobota ráno – slunce pálí, i v bytě je cítit těžký vzduch. Vybaveni opalovacími přípravky a kšiltovkami jsme vyrazili směr Pikovice. Klimatizace v autě jela na plné obrátky. No co, běží se v deset, je to patnáct kilometrů, takže to máme rychle za sebou, myslela jsem si.
U startu nálada perfektní. Žádné čekání na výdej stratovních čísel – tady to šlo jak po másle, čip tady nebyl potřeba. Slunce žehlo a my hledali útočiště ve stínu. Namočit čepici v Sázavě, vystát dlouhou frontu na záchod a startuje se.
Rovinka – hlavně ji nepřepálit jako na Karlštejně. Zpomaluji…odbočujeme a tady to začíná – kopec Medník. Dlouhý, strmý, pěkný mazec na začátek. Z běhu přecházím do chůze – není potřeba všechny síly vyčerpat hned na začátku. I když jsme v lese, je vzduch horký a těžký. Dává mi to zabrat. Jsem nahoře! A pak zase dolů, nahoru… ty kopce snad nikdy neskočí! Téměř žádná rovinka. Mám je ráda, ale dnes je jich nějak moc.
Lituji, že nemám s sebou vodu. Taková školácká chyba! Na občerstvovačce do sebe házím dva kelímky jonťáku, pak cesta vede lesními pěšinkami, úzkými, ale tak krásnými. Ozývaji se moje nohy, cítím, že se mi dělají puchýře. Jsem zvyklá na kompresky, ale teď jsem si vzala ponožky a návleky. Ponožky v terénu dřou…náplasti mám, ale nechci zastavovat. Těžký závod. Tuhnou mi svaly a tolik se potím. Náladu zvedají fanoušci na trati, i když mám (jako Michalovům kanadský žertík při registraci) černé číslo, které značí, že mi mají fandit negativně, jsou na mně hodní a povzbuzují mě.
Posledních pět kilometrů vede okolo Sázavy. Chtěla bych do ní skočit, vykoupat se, ochladit se. Chytám se běžce s číslem 77 přede mnou. Vidím, že už taky toho má plné kecky. Říkám mu, že dobrou zprávou je, že už je to jenom kilák. Zasměje se a těch 1000 metrů se táhneme navzájem. Do cíle vbíháme oba. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Čeká mě tam Michal, gratuluje mi a dává mi vypít asi litr vody. Jsem unavená a vím proč – voda, voda, voda…
MICHAL
Na Trail Sázava jsem se opravdu moc těšil. Běh v krásném prostředí k tomu kopečky. Věřil jsme, že si to opravdu užiju.
Brzké ranní vstávání není pro mě o víkendu nic moc. Ale což, říkám si, aspoň nebude tak horko. Chyba lávky, už kolem deváté vystoupala rtuť teploměru k pětadvacítce a v okamžiku startu v 10:20 se začínala blížit třicítce.
Stavím se celkem dopředu, přesto nechávám rychlíkům dost místa. Start! Necelý první kilometr je rovinka, a tak začínám svižným tempem pod 4:30. Jen co zahneme do kopce ubírám a po pár krocích přecházím do rychlé chůze. Nemá smysl se vysilovat.
Dlouhá cesta až na Medník je z velké části slušně prudký kopec. Pomalu mě předchází téměř celé startovní pole. Až nahoře se rozbíhám a velkou část soupeřů předbíhám. Sem tam se s někým pozdravím a prohodíme pár slov. Vždycky mě to pěkně nakopne.
Opět kopec nahoru a dohání mě horko. Cítím, jak má srdce problém rozhýbat ten gel, který byl dříve krví. Tuhnou mi nohy. Předbíhá mě děvče a připomíná, jak mám rád kopce. Držím se jí, co to jde, no nic moc, po kilometru to vzdávám.
Konečně občerstvovačka. Ještě je to kousek nahoru, povídám si se spoluběžcem, když v tom se ozve šílený zvuk. Podíváme se tím směrem a… dva pořádní divočáci. Zastavujeme a oni prolítnou těsně před námi. Kdybychom se nezastavili, byli jsme dva mastné fleky dole v potoce.
Společná diskuze mi dává zapomenout na horko a žízeň, že jsme na závodech mi dají připomenout až fandiči. Nabírám novou sílu zapomínám na tuhé nohy a letím. Tady už je to rovinka nic se nemůže stát. Jen mě to napadlo už jsem se vezl k zemi. Chvíli ležím, a přemítám, jestli jsme celý. Slyším kroky, zakleju a rychle se dávám znovu do běhu. Rychle, rychle, ať doženu, co jsme ztratil. „Kde je proboha to značení!“ Jsem mimo trasu, tak zpět. Uff, nadávám si, ale to mi dodává další energii. Opět žádné značení, ale teď jsem přece nikde neodbočil? Ptám se na cestu turistů. „Běžíte správně, před vámi se také ptali, ale nebojte už jen pár kiláků a jste v cíli.“
Je to tak, s lehkou motolicí, ale ve skvělém tempu dobíhám do cíle. Čas žádný zázrak, ale užil jsem si to a hlavně přežil a neztratil se. Poučení pro příště? Nedělat hrdinu, vzít si vodu a lépe si načíst trasu.
Naše hodnocení závodu
Přesto, že to byl nultý ročník, tak se velmi povedl. Krásná trasa, slvělé jídlo v cíli, žádné fronty na starovní čísla, možnost si vyzkoušet testovací boty. Malé výhrady máme k záchodkům – jeden na 400 lidí fakt nestačí. Také doporučujeme lépe značit trať, běžec v závodě vnímá tyhle věci jinak než chodec, který trasu zná. Příští rok, ale chceme zase a děkujeme organizátorům za krásnou akci, navíc pěkně postaru bez čipů hezky s tužkou a papírem, za to si zaslouží náš obdiv.
1 komentář