Foto: Běhej Lesy, Eliška Nováková a Running2.cz
Najednou nemůžu udělat ani krok. Zastavuje mě prudká bolest ve stehně. Jindy pro mě tak oblíbený seběh nejsem schopen ani jít. Zakřičím si. Pomáhá to. Ještě chvilku nahlas, nevybíravými slovy, hecuji svoji mysl. Fajn běžím. Aspoň kousek… ještě kousek. Skřípu zuby, ale pár metrů pod kopec nakonec těžce doběhnu. Avšak zbývají mi ještě tři kilometry – tři proklaté kilometry bolesti.
Vysočina je místo, kde jsme doposud žádný závod neběželi, ale fotky, které jsme z trati před závodem viděli, nás nalákaly. Bohužel ani tentokrát nebylo Soni přáno, aby si Běhej lesy užila. Týden před závodem ji skolila viróza, a tak nezbylo, aby mi pouze držela palce. Já se zase rozhodl zahájit intenzivní trénink. Každý den jsem jezdil do práce na kole, s krásným závěrečným stoupáním na barrandovský kopec. Už ráno před závodem cítím, že dneska to bude bolet. Stehna mám v jednom ohni. Dostávám masáž a věřím, že závod přežiju.
Pohodová atmosféra, skvělá příprava a nádherné počasí – koktejl, který dokonale naladí na start. Taková pohodička, že ani start závodu a běh vytrvale do kopce mně nemůže rozhodit. Občas prohodím pár slov se spoluběžci a kilometry ubíhají jako nic. Lesní cestičky s mechem, jehličím a kamením střídá štěrková cesta, pak nádherný technický seběh přes kameny a zase mech a jehličí. Co kousek, to změna prostředí.
Teplota se škrábe přes třicet, ale nijak mi to nevadí. Běžíme povětšinou pod stromy, navíc časté občerstvovačky nám pomáhají zvládat nádherný letní den. Prostřední, zvlněnou pasáž, si zpestřujeme s kamarádem Vasilem neustálým špičkováním. Udržujeme jindy příjemné tempo, které je však dnes pro mě ale na hranici únosnosti. Kdybychom spolu nekecali, asi bych už dávno výrazně zvolnil. Začínám mít pocit, že mě někdo musí kousat do stehen. Nejsem unavený, nejsem dehydrovaný, prostě jen co krok, to obrovské kousnutí.
Předposlední občerstvovačka a já s povděkem přijímám gel, který mi snad pomůže překonat bolest. Čtyři kilometry si nepamatuji skoro nic, mám je jako v mlze. Vím jen, že začalo pršet. To mě trošku probralo, ale po chvíli opět přepínám na automatiku a jen běžím. Nevnímám nic, bolest je jakoby vedle mě. Běží se mnou a já si s ní povídám. Je můj průvodce. Přesvědčuji se, že je to vlastně fajn, že běží se mnou. Nejsem v tom sám, jsem tu já a moje bolest.
Poslední občerstvovačka, odtud už je to jen kousek. Déšť už přešel a já budu moc za chviličku zastavit. Doplňuji minerály, trochu vody a jde se na to. Pouštím se z kopce, rozbíhám se, ale v tom přede mně moje bolest staví zeď. Narážím a stojím. Tak tak, že stojím, předkláním se a snažím se udržet na nohou. Teď už nemůžu udělat ani krok. Křičím – to pomáhá, noha se odlepuje od země a já se nutím jít dál. Nahlas si nadávám a povzbuzuji se – ještě spoň kousek dolů. Opět přecházím na automat. Až když slyším děti, jak povzbuzují závodníky a chtějí si plácnout, probírám se, na chvílí zapomínám na bolest a rozbíhám se.
Opět zpomaluji, ale naštěstí mě dohání Marek, s ním jsem si povídal na začátku závodu a teď mě opět nutí běžet, posledních pět set metrů a já vím, že musím dál, nemůžu zastavit. Závěrečná cílová louka vede do kopce. Běžíme bok po boku a je tu cíl. Podlamují se mi nohy, ale zvládám to. Děkuji Markovi za podporu v závěru. Přežil jsem. Dřevěná medaile v cíli funguje jako první pomoc. I když jsem doběhl mnohem hůře, než bych si přál, vím, že jsem dneska vyhrál. Sám nad sebou….
