Před pár dny mi z Bali přišel malý balíček. Tisíce kilometrů za mnou putoval ručně dělaný náramek od mojí kamarádky – talisman pro štěstí a energii. Tak jsem začala přemýšlet, jak tyto věci ovlivňují moje běhání. Ovlivňují a hodně. A nejenom mě – vždyť když na startu vidíte sprintera Pavla Masláka, vždy políbí svůj medailon na krku.
Mým prvním talismanem se asi v šestnácti stal malý růžový medvídek, kterého mi jeden kluk vystřelil na pouti. Láska přešla, ale plyšová hračka byla od té doby vždy se mnou, hlavně když se dělo něco důležitého – u maturity, u zkoušek na vysoké, u státnic i mého prvního půlmaratonu. Hezky v tašce a pytlíku, tak, aby medvídka nikdo neviděl. Normálně ho mám v posteli. Za ta léta už ztratil i svůj původní vzhled, je trochu pochroumaný – chybí mu jedno ucho, plyš je na některých místech ošoupaná, barva vybledlá. Ale stejně má pro mě nepředstavitelnou cenu. A byl v mojí tašce, když jsem poprvé potkala Michala.
Jenže medvídek se při závodě nosit nedá. Při závodech mívám u sebe jinou věc – prstýnek, který jsem dostala od Michala. Není to ten zásnubní, ten nechávám doma. Na tomto je ležatá osmička, symbol nekonečna. Když běžím, vím, že je Michal se mnou, a že mi dodává energii, i když není přímo vedle mě.
Když jsem dnes byla na tréninku, dělala jsem si mezi kamarády anketu, jak to mají oni a jestli na něčem důležitém lpí. Žaneta mi řekla, že kdysi nosila speciální ponožky, ale že je jednou zapomněla a byla z toho tak nervózní, že už se na nic nechce upínat. Trenér Ondra si zase před závody speciálně zavazuje tkaničky. Markéta zase myslí na svoji dceru, která ji čeká v cíli.
Ať tak nebo tak, každý to máme jinak. Talismany ale nejsou věci, které u závodu nutně potřebujeme. Zaběhneme je i bez nich, ale jsou pro nás vnitřně důležité. Dodávají tolik potřebnou energii a víru v sebe sama. Když zapomenu prsten nebo medvěda s jedním uchem, tak se svět nezboří. Ale když je mám u sebe, cítím se lépe. A jak to máte vy? Máte také ten svůj?
