Běhání pro nás není jen o sportovních výkonech, díky sportu poznáváme nová místa. Milujeme přírodu, ale také umění historii a architekturu. Proto nás ihned nadchlo, když jsme se dozvěděli o zajímavém závodě v Chebu – Valdštejnově 10.
Cheb hostí každé dva roky Valdštejnské slavnosti. Dorazili jsme tam proto už v pátek, abychom nasáli historickou atmosféru a poznali další kout naší země. Měli jsme tak příležitost nahlídnout na přípravu závodu z druhé strany, přitom nezaujatě. Parta nadšenců připravovala trať, zajišťovala zázemí, hlídala, aby vše šlapalo, jak má. Přesto si udělali čas na to, aby nám ukázali zrekonstruované město, odvyprávěli zajímavosti. Připravili také společný výběh, na kterém jsme si společně s partou místních běžců den dopředu prohlédli trať.
Závodní neděle nás přivítala příjemným nádherným počasím. Celí natěšení jsme dorazili fandit závodníkům na pětce, kteří startovali hodinu před námi. Na všech bylo vidět nadšení z krásné trati. Nám ale pomalu stoupala předstartovní nervozita. Pár rovinek, rozcvičení a už se chystat do startovního koridoru. Tam ještě drobné rozptýlení v podobě šermířského souboje a odstartování přímo od samotného Albrechta z Valdštejna. Vybíháme.
Začátek trati po kostkách není dobré přepálit. Držím se ve větší skupině a hlídám si pohodové tempo. Hlavně si to užít, odhaduji výkonost jednotlivých běžců a přemýšlím koho se budu držet. Z přemítání mě vyruší nutnost trochu se soustředit – schodiště do parku. Pak seběh podél opevnění, sálá z něj historie a klid se kterým sledovalo uplynulá staletí.
Přeběh parkem nás dostává až k přehradě. Dvou a půltý kilometr a občerstvovačka. V rychlosti si beru jen houbičku a následuji svého „vodiče“ v modrém. Stromy nám poskytují dostatečný stín až k unikátní zlaté atletické dráze. Tartan v podvečerním slunci krásně září a já zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým vybíhám z dráhy a psychicky se připravuji na výběh zpět k náměstí do druhého kola. Mávám na Soničku, která právě absolvuje své kolo na zlatém oválu.
Přebíhám krytý most, úsměv do kamery a už se to blíží – výstup k hradu. Není dlouhý, ale dobře prověří každého běžce. První část jdu hodně volně. Cítím, jak se mi uvolňují nohy. Jakmile cítím, že už bych polevil moc, přeřazuji na nejvyšší rychlostní stupeň a poslední metry po trávě doslova sprintuji. Zvýšenou rychlostí dobíhám na náměstí. Překvapuje mně dav diváků, kteří tak fandí. Dodává mi to obrovskou energii. Vidím známé tváře a musím se usmívat, plácám si s nimi a pokračuji do druhého kola.
Cítím cíl, stupňuji tempo. V euforii vbíhám na náměstí opět slyším fandění, lehký pokus o sprint a je to tady. Finiš. Podávám ruku Michalovi, řediteli závodu, který udělal obrovský kus práce. Děkuji mu za skvělý závod i Pavlovi, který se postaral o to, aby nikdo na trati nezabloudil a nakonec Jirkovi, znalci místní historie a srdcaři, s neustále skvělou náladou, kterou rozdává na potkání. To už dobíhá Soňa a já ji můžu konečně obejmout. Dává si hezký čas a vypadá, že by klidně běžela dál.
Jenže tím to neskončilo. Po závodě jsme ale nevěděli, co dříve – pozdravit se s našimi čtenáři a kamarády, sdělit si všechny dojmy ze závodu, poblahopřát. Jména na Facebooku už nejsou jen černá na bílém, ale už přesně víme, kdo je kdo – Gábina, Martina, David, Renča, Mája, Marťa, Veronika, Honza…
Medaile, které se nám houpou na krku, jsou už jen třešničkou na krásném dortu. Dortu – v podobě skvěle připraveného závodu, o který se stará perfektně sehraná parta nadšenců z Rozběhnito.cz. Bylo úžasné jednou pro změnu pozorovat přípravu závodu jako nezávislý pozorovatel a vidět, jak do toho všichni dávají maximum jen proto, aby byli všichni závodníci spokojeni. Děkujeme jim všem – zejména Michalovi, Jirkovi a Pájovi. A co říct na závěr? Příští rok tu chceme určitě zase!
1 komentář