Otestovali jsme: jak se běží maraton v hale

Závodů je celá spousta, ale některé jsou velmi originální – takový je českobudějovický T1 maraton, kde se závodí v uzavřeném prostoru, na 400 m okruhu. Z garáží obchodního centra letos přesedlal do haly budějovického výstaviště. Jaké to je běhat pořád dokola, nezbláznit se z toho a ještě během pomáhat? 

Před pár týdny mi zavolal kamarád Kuba Smrž „Michale, nechtěli byste pro Bazalku běžet štafetu na českobudějovickém T1 maratonu?“  Bez přemýšlení jsem odpověděl: „No jasně!“ Pro Bazalku jsem běžel už Vltava Run a má to svoje kouzlo, když víte, že běžíte pro někoho. Má to úplně jiný náboj. A tak se stalo, že jsme dorazili v pátek večer do Českých Budějovic – vybaveni zimním oblečením a i botami pro případ sněhu. Měli totiž za to, že se běží venku. Soňa chtěla vědět, odkud se startuje a pak málem spadla pod stůl, když zjistila (stejně jako já), že je to indoor závod.

Běh v hale má několik specifik, na které jsme nebyli připraveni. Kluzká betonová a velmi tvrdá podlaha. Zatáčky mají poloměr, který vám doslova zatlačuje paty až do krku a těch koleček! Na 10 kilometrů jich bylo 25. Maratonci, ti jich běželi dokonce 105! Rozběhnutí štafety si vzal na starosti Martin, jehož tempo pod 4:30 nás přivádělo do varu, hecovali jsme ho a hnali vpřed.

Když jsem od něj štafetový kolík přebíral, říkal jsem si jen to nezkazit a vyrazil jsem. První okruh jsem tempo držel, jenže už po pár kolech jsem cítil, že tenhle závod bude bolet. Každá zatáčka byla pro můj kotník jako bičování, tuhl a tuhl. Začal jsme vidět mžitky před očima. Naštěstí jsem si přes ně stihl všimnout, jak běží Radek Bruner, jak v zatáčkách upravuje krok a na rovinkách intenzivně zakopává a ejhle – mžitky zmizely. Kotníky sice stále bolely, ale bolest se dala snášet a já mohl opět mírně zrychlit. Vždy, když kolem mě proběhl Radek, jsem se ho snažil aspoň kousek držet, nejdýl jsme to dokázal asi stopadesát metrů, i to ale považuji za úspěch. Poslední kolečka jsem si už zase až skoro užíval. Ostatní členové štafety i diváci mi fandili a já pomalu přestával cítit bolest, až mi najednou bylo líto, že předávám štafetu Soni.

Ta se pouští do stíhání ostatních štafet a jde jí to. Žene se nenápadným krokem, skoro jako by se vznášela. Jedno kolo za druhým a vybíhá Ian – náš nový kamarád z Anglie. Přijel na návštěvu za Kubou a vyfasoval štafetu s námi. Nevede si špatně, ani při běhu ho neopouští jeho nakažlivý úsměv. 30 kol uběhne strašně rychle a je tu cíl. Naše štafeta sice skončila jako pátá, ale o to tady nejde. My jsme si to krásně užili. Nejen kvůli naší partě, ale také kvůli všem lidem kolem, ostatním běžcům, organizátorům, děvčatům z Bazalky – ti všichni udělali dokonalou atmosféru.

Obdiv si zaslouží úplně všichni, od Radka Brunnera, který vyhrál, přes Dana Orálka, kterému se při běhu sice udělalo špatně, ale stejně doběhl a hned za cílem vzal foťák a pustil se do dokumentování ostatních běžců, až po neuvěřitelné sběrače maratonů, kteří ač jim je přes sedmdesát, sbírají jeden maraton za druhým, mají jich i několik set. Pokud tedy chcete zažít něco opravdu originálního, vydejte se příští rok právě sem.

Zajímá vás, co je Bazalka, pro kterou jsme běželi?

Je to budějovický stacionář pro těžce postižené děti, který funguje jako nezisková organizace. Proto je pro ně každý finanční dar velmi důležitý. A tak, aby se o Bazalce dozvědělo co nejvíce lidí, jsme díky jejím patronům, motocyklovým závodníkům – Kubovi a Matějovi Smržovým, běželi štafetu v jejích barvách. Bráchové Bazalku podporují a pořádají pro ni každoročně charitativní závod Svatojánský kopeček. Pokud se o Bazalce chcete dozvědět více nebo se stát jejími přáteli, podívejte se na stránky www.centrumbazalka.cz.