Palestra Kbelská desítka: závod, kde padl osobák

Když jsme se minulý rok byli podívat na tradiční závod, který v Kbelích oficiálně zahajuje závodní sezónu, litovali jsme, že jsme jenom diváci a že ho neběžíme. Měl výbornou atmosféru a všichni si ho chválili. Tak jsme se na něho letos vypravili i my. Pro oba to bylo na této trati poprvé a taky si tu každý z nás chtěl něco otestovat: 

SOŇA:

Kdybych se jako běžkyně měla charakterizovat, řekla bych vám, že jsem spíš vytrvalkyně, žádný rychlík. Tratě pod 20 km jsou na mě rychlé. Jenže je to výzva a taky otestování toho, jak jsem na tom po zimě. Trošku jsem měla strach z mrazivého počasí, ale jak mi řekla moje kamarádka, v Kbelích je vždycky krásně a taky že bylo. Skvělé zázemí v základní škole, kde bylo teplo, tejpování, masáže, registrace bez front a čekání na záchod asi tři minuty. Paráda. K tomu plno známých, jsem ve svém živlu.

Stojíme s Míšou a kamarádkou Verčou z  Jdu Běhat v koridoru, kde je čas 50 minut. Přejeme si ke štěstí, odhazujeme termo igelity a najednou výstřel. Dav běží. Rychle. Nasazuji tempo. Je rychlejší, než jsem chtěla. Jenže já dnes chci běžet rychle, dala jsem si za cíl 50 minut. Nejprve se trochu peru s ledovým vzduchem. Cítím na dýchání, že běžím rychleji, cítím to v těle. Není to pohoda, trochu to bolí. Míša se mi ztrácí z dohledu a předbíhají mě i vodiči na 50 minut s balónky. Nenech se hlavně rozhodit – říká mi moje hlava.

Najednou jsem za čtvrtým kilometrem. Aaaa zatáčka, tam asi bude občerstvovačka. Dávám si do pusy tabletu Carbonexu, nechci zpomalit, ale potřebuji mít sílu. Kde je ta občerstvovačka? Potřebuji to sladké zapít. Kofein a rychlé cukry však rychle dělají své. Vlévá se mi do žil nová energie. Tempo držím, utíká to, zvládám i kopečky ve Vinoři. Najednou probíhám letištěm – nejkrásnějším místem závodu. Dobíhám vodiče a ti nás povzbuzují, že už jenom 300 metrů z kopce a jsme v cíli. Předbíhám je a vidím tunel, který si pamatuju z minulého roku. V cílové rovince dávám do toho všechno. A jsem tu. Jenže když se zastavím, cítím, jak se mi chce zvracet. Zlomím se v pase a opřu si hlavu o zábradlí, dýchám jako lokomotiva. Přichází Míša a vidí, že jsem hotová, dává přeze mě termo fólii. „Gratuluji, dala jsi to o třicet sekund po mně – já měl 48.14.“ říká mi. Cože? Najednou se vracím do života, žaludek se uklidnil a já tomu nemůžu uvěřit – mám svůj osobní rekord – 48.40! Objímám se s Míšou a jsme tak šťastní. Ten závod stál za to! Bolel, nebyl komfortní, ale nešetřila jsem se a vyplatilo se to.

MICHAL:

Již několik let slýchám o tomto závodě. Navíc mám ve Kbelích a okolí několik kamarádů, a tak jsme se loni byli alespoň podívat a rozhodli se, že letos zkrátka běžíme. Celý týden nám meteorologové slibovali na sobotu oteplení, bohužel. Takové štěstí. Jenže ráno nás zchladil až pohled na teploměr -10. Co se dá dělat. Nezbývalo, než rychle přehodnotit oblečení.

Pořadatelé naštěstí připravili skvělé zázemí v místní škole, a tak jsme při čekání na start nepromrzli a mohli si v klidu popovídat s přáteli.

Blížící se půl jedná nás vyhnala ven. Zabaleni do igelitových přehozů jsme spěchali do koridoru. Nemám moc natrénováno, nebudu se stavět moc dopředu – říkám si a volím koridor 50-60 minut. Mám jasnou taktiku – začít pomalu a postupně. Pokud to půjde, zrychlovat. Ani se nenadějeme a startovní výstřel nás žene vpřed.

Začínáme z mírného kopce. Nesleduji hodinky, spíš se držím s davem a snažím se najít co nejlepší trasu. Jde to překvapivě dobře a podezřívám se, že jdu až příliš pomalu. První kilometr, pípnutí Fénixů a já s překvapením zjišťuji tempo 4:35. Pocitově je vše v pořádku a tak se zvoleného tempa držím. Až k občerstvovačce to jde pěkně, ani zvlněný terén mě příliš nezpomaluje. Bohužel se rozhoduji loknout si vody a ztrácím rytmus.

Probíháme zahradou vinořského zámečku a já cítím, jak se nemůžu dostat do tempa. Je to sice do kopce, ale ne tolik. Vidím, jak mě předbíhá jeden běžec za druhým a já ne a ne se chytnout. Nohy mě přitom nebolí, nikde nic netáhne, jen nějak nemůžu zrychlit. Až u navigačních světel letiště to přichází. Opět se chytám a zvyšuji tempo. Poslední kilometr už zase běžím jako z počátku. Sbíhám k tunelu, to mi už nohy běží doslova samy. Posledních pár set metrů a já s úsměvem na tváři sprintuji do cíle. Zastavit sporttestr a na něm 48:14. Jsem nadšený. První letošní závod poté, co jsem výrazně omezil cukry. Cítím se jako po svižnějším tréninku. Škoda toho zdržení u občerstvovačky. Příště budu chytřejší.

Sotva se otáčím a vidím Soničku, jak probíhá cílem, dala do toho všechno a cílovou čáru protnula pouhých 30 sekund po mně. Dala krásný osobáček. Gratuluji ji a dávám přes ni stříbrnou folii proti chladu.

Krásný pocit ze skvělého závodu, jak z pohledu organizace, tak z pohledu nás běžců budeme mít ještě dlouho. Už teď se těšíme, jak si užijeme příští rok.

Naše postřehy:

Trať: asfalt, rovinky, ale také mírné kopečky, báječný seběh do cíle

Atmosféra: příjemná, přátelská

Organizace: výborná

V čem jsme běželi: oba v závodkách Puma Ignite 300

Co bychom vylepšili: Určitě jasnější informace v propozicích o úschovně a informace o ní na místě. Lepší proškolení vodičů, někteří běželi tempem na čas o 2-3 minuty rychlejším a pak před cílem čekali. To mohlo některým běžcům, dělat značné problémy.

Naše hodnocení: Děkujeme všem, co se na závodě podíleli – organizátorům, dobrovolníkům, moderátorům a také všem běžcům za krásný závod, na který budeme dlouho vzpomínat.