Tytam jsou doby, kdy moje nohy vypadaly v sukni celkem obstojně. Mým poznávacím znamením se začíná stávat paleta barev od fialové před modrou a taky luxusně dobitá kolena. Myslela jsem si, že letos už je v pohodě, ovšem jen do doby, když jsem před pár při běhání ZASE spadla.
Říkáte si, že se není čemu divit, když často běhám v přírodě a docela v náročném terénu – na kamenech, po kořenech, po suti, po skalách, v bahně….jenže přesně tehdy dávám pozor, soustředím se na terén a můj mozek vnímá jen to. Nevadí mi se to v terénu pustit z kopce. Naučila jsem se od Michala, že tím, že tělo nechám „padat“, ruce mám roztažené jako křídla a kormidluji s nimi, tak nohy jsou více letové fázi a já nemám tolik šancí spadnout.
Moje pády jsou většina jako přes kopírák. Jsou na rovince a vždy někomu něco „důležitě“ vyprávím. Jsem tak zabraná do hovoru, že noha někde zůstane a já už letím. To pak natáhnu ruce dopředu a jedu klidně i pár metrů nejen po břiše. Au! Nejhorší to je na betonu. To pak ležím na zemi a už dopředu vím, že to bude zase na několik týdnů opruz – že to bude v noci pěkně bolet, že se to bude i několik týdnů hojit a že všichni budou divně zírat na moje nohy ( to snad jako nikdo nikdy nespadl?). Vůbec se mi pak nechce ani vstávat.
To pak sčítám škody. Když je odřené jedno koleno, paráda. Obě – ach jo. Ale nejhorší jsou dlaně. Díky neustálému namáčení ve vodě (a kór teď, když je hygiena rukou tak důležitá) to je fakt mazec.
Padáš špatně. Nemůžeš ruce jen tak natáhnout před sebe, nic nedělat a jen letět. Musíš se schoulit do klubíčka a jakoby se převrátit na bok. Radí mi vždy Míša, který pády lépe zvládá a většinou se mu nic nestane. Jenže to se dobře řekne a hůře se udělá. Ale něco na pravdy na tom je. Náš kamarád, trenér Honza Kaňůrek, který trénuje i parkur to potvrzuje a určitě chci k němu na kurz pádů.
Jen abyste byli v obraze. Minulý rok jsem spadla třikrát, předloni čtyřikrát. Letos zatím jednou, avšak naštěstí téměř bez škod. Tady byl ale příčinou kus železného drátu trčícího ze trávy, kterého jsem se nevšimla.
Když už odřeniny mám, co mi funguje?
Tip 1: Ránu co nejdříve umýt a vyčistit. Když jste v přírodě, existují speciální kapesníčky napuštěné desinfekcí, které ránu v jednom kroku „ omyjí“ a vydesinfikují. Poradila mi je při ultra závodě v bosenkém Jahorině spoluběžkyně Zeynep z Turecka. Proto tyto kapesníčky nosím stále s sebou, nevylijí se a nezaberou téměř žádné místo v ledvince.
Tip 2: Nejlepším přípravkem na mokvající rány jsou pro mne kapky Drags Imun. Je to tekutá pryskyřice z exotického stomu stromu, nazývané také jako „Dračí krev“, kterou hojně k léčitelství používají domorodci v Peru a Jižní Americe. Jedná se vlastně o 100% přírodní mízu, který strom výdává ke své obraně a hojení, proto tak skvěle funguje. Má temně hnědou barvu, připomínající až krev. Dá se aplikovat přímo na ránu. Skvěle ji „zatáhne“, zabrání mokvání a hnisání, desinfikuje, a také urychluje hojení. Je to taková moje KPZ, protože tyto kapky se dají při nachlazení používat i vnitřně. Nevýhodou je jejich barva, protože rána pak vypadá pořád krvavě a dost šíleně, ale za mě to je stejně ta nejlepší věc.
Tip 3: Ránu se snažím mít co nejvíce na vzduchu, zalepuji jen když mám kalhoty nebo večer na spaní. Ve sprše se snažím, aby na ránu téměř nepřišla voda, lépe se pak hojí.
A jak s pády při běhu máte vy a máte nějaké tipy, jak nepadat a když už, tak jak pak bolístky zahojit?
