Je začátek července, jsme na dovolené v Rakousku a já si projíždím maily. Najednou to se mnou málem sekne. „Nechcete si zaběhnout londýnský maraton pod barvami New Balance?“ píše se v jednom. No jasně že jo, to je prostě nabídka, která se opravdu neodmítá! Teď můžu říct, že londýnský maraton nebyla moje láska na první pohled, ale je to vztah, který bude trvat navěky!
Maraton je pro mě dost specifická disciplína. I když běhám ráda ultra, tato distance je pro mně fakt náročná a nic neodpustí, nedá se při ní si odpočinout, dá ti najevo všechno, kde máš rezervy. Běžela jsem ho jen jednou v Praze v roce 2016 a bylo to tehdy velmi, velmi náročné, takže jsem se do toho znovu moc nehrnula. Jenže maraton v Londýně – tak to je prostě výzva!
Věděla jsem, že na trénink mám necelé tři měsíce, jenže hned v půlce července mi do toho hodila vidle moje nemoc – prochladla jsem v noci ve stanu na autě v kempu a pak se podle zátěžových testů v srpnu zpětně prokázalo ( díky tomu, že využívám v plicích méně kyslíku než v předchozích testech), že jsem asi prodělala covid. Takže jsem nemohla jet hned naplno, ale po nemoci jsem musela začínat zase zvolna. Na nohy mě postavil pobyt v Astorii v Karlových Varech, procedury a pití zdejších léčivých vod.
Od Michala Štefaniče z Cardiolabu jsem po zátěžovém testu dostala tréninkový plán a jela podle něj, závody jsme se snažili plánovat takové, které budou mít délku aspoň půlmaratonu. Jsem zvyklá běhat hlavně v přírodě a často s Míšou, ale tady jsme jeli každý za sebe a většina tréninků probíhala po cestách nebo zpevněných trasách, bez velkých kopců a náročného terénu. Tato jednotvárnost mě moc nebaví, musela jsem tedy zabavovat hlavu a v tomto mi dost pomáhala hudba.
Před každým závodem jsem nervózní, a tady v Londýně nevyjímaje. Nepomáhalo mi ani to, že každý startujeme z jiného místa. Už samotné vyzvednutí čísel bylo zážitkem. Obrovská hala pojmula stovky běžců a na registracích vše odsýpalo. Ukázali jste QR kód, cestovní pas a hned vám na místě vytiskli číslo, čip, samolepku s číslem na drop bag a šlo se. Procházelo se fotícími se koutky, na které se stály předlouhé fronty ( proto žádnou takovou fotku nemáme), zajímavými expozicemi i halou se sportovními věcmi od New Balance vytvořených přímo k maratonu. Byl to šrumec a těch lidí bylo! Expo se stánky sportovních a nutričních značek připomínalo sportovní veletrh v Mnichově. Třeštila nám pak z toho až hlava, tak rychle ven!
Londýn je město, které má dokonalou atmosféru. Byla jsem tu už několikrát a věděla jsem, že se bude líbit i Míšovi, který tu byl poprvé. Měla jsem pravdu. Skvělé byly i běžecké akce od New Balance, na které jsme byli pozvaní a kde jsme si s týmem den před maratonem ráno zaběhali a užili si třeba i nažehlování triček s maratonskou tématikou podle našeho vlastního designu.
Je den D. Loučím se na nádraží s Míšou a chce se mi až brečet. Nevím, co mě čeká a jestli najdu start – nemám absolutně orientační smysl a všude se ztratím. Jsem trochu naměkko, jsem nervózní a bojím se, abych vše našla – ale vím, že za mnou jede náš kamarád a skvělý běžec, který tu u Londýna bydlí, Láďa Urban, který mě chce podpořit a pomoct mi dostat se na místo. Vše je ale tak dobře značené a pořadateli naváděné, takže tu nejde zabloudit.
K tomu potkávám jednu běžkyni, která má na tričku fotku svého tatínka a je tam napsáno, že běží na jeho památku. To si trochu ubreknu. Dojdeme na obrovskou louku v Greenwitském parku. Ládíkova přítomnost mi dodává tolik energie a jsem hned klidnější! Fotíme se, vykládáme, ale pak už musím do zázemí, kde smí jen běžci. Rychle hodit drop bag s věcma na převlečení do jednoho z kamionů, který odveze věci do cíle. Vše je přehledné, značené podle startovních čísel.
Pak běžím vystát frontu na záchod, kterých tu jsou ale stovky, takže vše odsýpá a dokonce se potkávám s běžkyní Ivankou z Pink Power. Není to snad ani možné, potkat se takovém davu! Má stejný startovní čas a stejný koridor, takže startujeme spolu. Loukou se musí v daný čas projít ke startu. Vyhazuji pytel od odpadkového koše, který jsem měla na sobě místo bundy, aby mi bylo teplo, na vyhrazené místo a běžíme.
Najednou vše ze mě padá a já běžím, a konečně uvědomuji, že tak legendární závod! Opět jsem naměkko. Všude okolo trati jsou zástupy fanoušků a fandí tak, že tohle jsem ještě nikdy nezažila. Fajn, říkám si – je to začátek, ale oni jsou prostě všude okolo trati. Neskutečné. Hlídám si tempo, které vím, že bych měla mít, abych doběhla pod čtyři hodiny, což bych moc ráda. Ale dneska už na začátku cítím, že to jde ztuha. Přitom k tomu není žádný důvod – jsem dobře vyspaná, najezená. Také musím myslet na správné doplňování energie – každou půl hodinu si mám vzít energy tyčinku (z gelů mi nebývá dobře) a v celou banán. Po trati je vody dost, ale ionťák žádný, ale to mi nevadí, protože ne každý mi sedne a tak mám s sebou solné Nutrend tablety, abych se jen čistou vodou „neotrávila“. Začínám si uvědomovat, že už je skoro desátý kilometr a ještě jsem neviděla ani jednu občerstvovačku. Asi jsem ji přehlídla, říkám si. U další vody se ptám dobrovolníků, kdy bude jídlo a oni kroutí hlavou. Mám s sebou málo tyčinek, nechtěla jsem jich tolik tahat a teď přemýšlím, co s tím, že mi nebudou stačit na celou trasu. Rozvrhuji si je, jak to jde – místo celé si dávám jen vždy jen tři čtvrtiny, musím si něco nechat i na konec.
Na desátém kilometru běžíme Greenwitským parkem okolo slavné plachernice a v blízkosti nultého poledníku, už jsem tu kdysi byla. Je to krásné a první památku si užívám, takže zapomínám na své patálie s jídlem. Fanoušci fandí jako diví a celé město žije maratonem. Na šestnáctém kilometru přichází na řadu první ionťák, ten ale míjím, nemám ho vyzkoušený. Moje zásoba tyčinek se ztenčuje. Teď ale přichází pro mě nejkrásnější část závodu, na kterou jsem se fakt těšila – přeběh po slavném mostu Tower Bridge. Vytahuji mobil a musím se vyfotit, je to opět dojemné a já mám pusu od ucha k uchu, jak jsem štastná. Do toho slyším svoje jméno a Ládík je tady, fandí mi a mě natáčí na video. Mávám mu. Dav skanduje, jako bychom byli ty největší běžecké stár. Jenže cítím, že tempo už nejsem schopná udržet, prostě to neběží tak, jak bych dneska chtěla. Přestávám kontrolovat hodinky a běžím už podle svého pocitu.
Sluchátka jsou tady v závodě naprosto zbytečná. Davy skandují, křičí, nic není slyšet, zvláště když okolo proběhnou běžci ve speciálních převlecích – třeba jako dinosaurus, někdo dokonce nese věšák s prádlem, jiná běžkyně vypadá jako buňka, či šest běžců běží v proutěném koši. Vůbec nechápu, jak to v tom jsou schopní dát a přežít, protože začalo svítit slunce a začíná být fakt teplo. Jsem šťastná, že mám kšiltovku i samozatmavovací brýle.
Půlmaraton za námi a já konečně vidím rozdávat něco jiného než vodu a ionťák – gely. Energy gely beru nerada, protože mi často způsobují migrény. Tento si ale beru na „horší časy“, až dojdou tyčinky. Banány nikde. V hlavě si nadávám, proč jsem si lépe nezjistila, co na občerstvovačkách bude. Viděla jsem v mapě, že jich bude spousta, ale už jsem nestudovala s čím. Chybami se holt člověk učí a já čekala, že na takovém závodě se budou stoly jen prohýbat.
Po půlmaratonu se trasa točí a my vidíme rychlé běžce, kteří jsou už na 35. kilometru. Trochu jim závidím, ale na druhé straně mi to stále běží. Snažím se být tady a teď, koncentrovat se na danou chvíli. Jenže nedá se nic dělat, hodně piju a tak si musím rychle odskočit. Záchodků jsou tu po trati desítky a není to žádný problém, holt malé zdržení to ale je. Rozbíhám se. Naštěstí mi nohy nikdy netuhnou a tak to není žádný problém. Po trati začíná přibývat běžců, kteří neběží, ale jdou. Dochází jim síly.
Připadám si jako stroj, běžím na automat. Nahodila jsem svoje tempo, ale vím, že hodně nad tím, jaké jsem chtěla. Taky už mám chvílemi pocit, že se mi hlava rozstřelí. Davy křičí, skandují, pořád. Je to šílený hluk a já jsem zvyklá běhat spíš za ticha. Vím, že většina běžců toto miluje, ale pro mě je to chvílemi až moc, takže bych si nejraději vzala špunty do uší. Naštěstí zase běžíme místy, která znám – památky odpoutávají moji pozornost a já si to užívám. Na 35. kilometru vím, že si musím vzít (nevyzkoušený) gel. Beru si k němu dvě solné tabletu a říkám si, že i kdyby díky němu přišla migréna, tak to už to těch sedm kiláků nějak do cíle doklušu. Naštěstí se nic neděje. Užívám si výhledy na Londýnské oko, na Westminster, Big Ben už vím, že k cíli je to jen kousek. Chválím si také svoje boty, New Balance 1080 v londýnské maratonské edici běží parádně a ani o nich nevím. Jejich design se fakt povedl – jsou ale nejen krásné, ale také na maraton nebo dlouhé distance fakt skvělé. Komfortní, výborně mi padnou a měkké jsou tak akorát. Jsem z nich fakt nadšená!
Zatáčíme a běžíme dlouhou táhlou rovinkou okolo parku směrem k Buckinhamskému paláci, tady to dobře znám, v parku jsem kdysi na služební cestě běhala a moc se mi to líbilo. Hodinky mi ale ukazují, že maraton mám za sebou, ale cíl stále nikde. Opět mě tady povzbuzuje Ládík, který se z mostu přesunul sem. To mi dává energii. Od paláce už vidím cíl. To už dáááám!
Jsem v cíli. Nádhera! Ale jsem grogy. Emoce? Na ty nějak nemám dostatek sil, jsem docela zklamaná i ze svého času. Pod čtyři hodiny to nebylo. Moje Garminy ukazují téměř o kilometr víc – 43,13 km a čas 4.13.59. Chvíli si sedám pod strom a čtu Míšovu zprávu, že na mě čeká dále a že za mnou zpět nesmí. Chci být s ním, tak sbírám síly, dostávám na krk nádhernou medaili, balím se do termo fólie a dostávám tašku s finišerským tričkem, vodou, ionťákem a mysli tyčinkou. Únava klesá a mně to všechno dochází! Zklamání odchází, vidím se s Míšou, který dal nádherný čas a je tu i Ivanka ze startu, doběhla pár minut přede mnou, gratulujeme si.
Pak se potkáváme s Láďou a užíváme si čas v kavárně vyprávěním o závodě. A co říct na konec? Vzpomínám na slova svojí kamarádky, která nedávno běžela maraton v Berlíně: všechno ti začne docházet, čím déle od toho zážitku budeš. A měla pravdu. V duchu si přehrávám každou chvilku a znovu ji prožívám. Na rozdíl od jiných závodů jsem ho musela více vstřebat, pochopit ho a taky srovnat se se svojí původní představou. Je jiný, než jsem si myslela a je prostě „svůj“ – úplně jiný, než závody, které jsem dosavad běžela – ty byly buď „líbí“ nebo „nelíbí“. Tady jsem se s jeho vnímáním musela sama trochu poprat a pochopit ho. Jednoznačně vím, že si ho chci zaběhnout znovu, věděla bych, co od něho čekat, jak si rozložit síly, prostě znovu bych si ho chtěla vychutnat a přijít mu na kloub. Navíc Londýn mě vždycky překvapí – je to město, které je v každé chvíli jiné, přesto nádherné. Londýnský maraton nebyla láska na první pohled, ale láska, který vydrží na roky a já ji chci určitě znovu a naplno prožít! A protože mám dokonalého parťáka a manžela v jedné osobě – Míšu, tak vím, že on mě v tomto velice rád podpoří.
Velké díky patří vám všem, kteří jste nám tak fandili a dodávali síly. Děkuji značce New Balance za životní zážitek, Michalovi Štefaničovi za všechny rady a pomoc s tréninkem, značce Nutrend za výživu a hlavně za jejich solné tablety (bez těch bych tu asi dost trpěla) a také obrovský díky patří také Ládíkovi, který byl velkou psychickou podporou po celou dobu a ukázal, že kamarádství je prostě kdekoliv na světě na prvním místě. Tak čau Londýne, vidíme se zase příště!
