Baví mě, když si závody v horách můžu zaběhnout znovu. Vím, co mě čeká a tady v rakouské oblasti jsme trailový závod KAT100 by UTMB běželi už loni. Jenže skoro celý propršel a byla mlha. Mé přání bylo jasné – vidět, jak to na trase konečně vypadá a pořádně si to užít!
Jestli jsou některé závody takové, které se vám vryjí pod kůži, tak to KAT100 – Kitzbühelen Alpen Trail určitě dokázal. Míša tu v šílených podmínkách loni dal svoji první stomílovku a já bojovala s tím, zda závod v půlce vzdát nebo ne. Počasí bylo opravdu šílené, celou dobu lilo, nahoře byla neskutečná zima, bahno, potoky vody, do toho vítr a mlha. Trpěla jsem a fakt s tím chtěla seknout. Jenže když jsem i díky tomu, že jsem v půlce potkala dva kamarády z Česka, doběhla do cíle, dostavila se euforie a já věděla, že tohle „krásné peklo“ chci absolvovat znovu a taky vidět, jak krajina rakouské oblasti PillerseeTal – Kitzbühelen Alpen vypadá v létě bez mlhy.
Letos pořadatelé v čele s ředitelem závodu Thomasem Bosnjakem maratonskou trať trochu protáhli ( ze 48 km na 51 km), převýšení 3250 metrů zůstalo stejné, ale změnila se i trať. Přiznám se, že před závodem jsem měla pěkné nervy. Ne že bych je jindy neměla, ale v hlavě se honily myšlenky že nemám v terénu tak dobře natrénováno, moje jistota nebyla tak velká i díky předchozímu nedokončenému závodu Stuiben Trailrun. Zvládnu to, nepřecenila jsem svoje síly, neměla jsem si raději dát kratší, 24 km trasu? V tomto mě vždycky podpoří Míša a řekl mi, že na to určitě teď mám. Dva dny před závodem jsem se byla proběhnout a nastavit si hlavu – vizualizovat si, jak bude vypadat doběh do cíle a procítit to. Stejně tak mi pomohlo i den předem si začátek a konec trasy vyzkoušet s Martinem, běžcem z Orlové, který tu maraton běžel poprvé a chtěl taky vědět, co ho čeká. Řekla jsem si, že to dám a byla o tom už přesvědčená.
Je sobota, den D. Startuje se v sedm ráno, asi 200 metrů od našeho hotelu Metzgewirt. Vstanu, podívám se z okna a málem omdlím – ono zase leje! Určitě to přejde, říkám si, ale aplikace ukazuje, že to nějakou dobu bude ještě trvat. Nevadí, tu trasu znám a běžela jsem ji už v těchto podmínkách. To dám. Říká mi moje hlava. Vycházím ven a je teplo. Nepromokavou bundu dávám do běžeckého batohu. Ještě na startu mě přichází podpořit rozespalý Míša, pak výstřel a dav vyráží vstříc závodu.
Líbí se mi, že tady přesně vím, co mě čeká. Že na začátek nepotřebuji hůlky a kdy je bude potřeba vzít si. Po úvodním stoupání přichází na řadu i běhatelné úseky. Počasí se nelepší, ale není mlha. Zato bahna je požehnaně. Ještě, že mám dobré boty, které na něm drží a taky mám nepromokavé ponožky. Za spodní stanicí lanovky odbočujeme prudce doprava a začíná příkrý lesní úsek nahoru plný bahna a kořenů. Ale jde to dobře, říkám si že bude legrace to běžet dolů.Stoupáme dále, závodníci vypadají jako velký barevný, pohybující se had.
Pořád prší, ale moje přání, aby bylo vidět, se plní a otevírají se nádherné výhledy. Jsme u první občerstvovačky u jezera. Konečně ho vidím! Je tak krásné! V chatě tu mají i super záchody, tak tam rychle jdu, protože vím, že na vrcholcích už nebude kam si odskočit. Jenže mě čeká šok! Cože? To snad ne! Já to dostala o pár dní dříve. Zrovna teď!? S tím jsem nepočítala a nemám u sebe nic. Co budu dělat? Čeká mě ještě několik hodin cesty?!!!! Hlava se přepíná do SOS režimu a já vcházím do chaty a uvidím tam mladou slečnu a německy ji prosím, jestli by mě nezachránila a neměla nějaký tampón. Soucitně se na mě podívá a za chvíli mi podává čtyři do dlaně. Uffff, DĚKUJUUUU!!! Na jedné straně jsem šťastná, že situace je zachráněná, na druhé se mi chce brečet – zrovna teď, když musím vydat takový výkon a do toho jsem touto „nehodou“ ztratila tolik času a fakt hodně lidí mě přeběhlo. Nedá se nic dělat. Na občerstvovačce doplňuji pití, dávám si banán a ještě dostávám radu, ať si nahoru obléknu bundu, že tam bude vítr a zima. Je to ale oproti loňsku luxus – pořád je teplota ok a jde vidět.
Následuje prudké stoupání od jezera a já vím, že už přijdou skály, dokonce i úsek s řetězem. Bahna je požehnaně, ještě více snad než loni. Vítr sílí a do obličeje mi padají proudy deště. Přede mnou jde nějaká závodnice a já se jí držím, připadám si s ní taková v bezpečí, její tempo mi vyhovuje i dolů po skalnatých sebězích. Tady je potřeba dávat pozor, kameny kloužou a střídají se s bahnem a obrovskými kalužemi. V botách mám moře. Už ani nepromokavé ponožky nepomohly. Snad nebudu mít puchýře. Vidím běžce, který padá. Nic mu není, ale má zlomenou hůlku. To fakt chceš!
Pak přichází seběh po horské louce s pastvinami, kde bahnité cestičky připomínají spíš skluzavku. Právě tady jsem loni jela po zadku. A teď tu padají snad všichni. Já se nějak díky svým hůlkám Leki a botám s michelin podrážkou držím, ale jdu opatrně. Pak vím, že přijde dlouhý, táhlý seběh po štěrkové cestě – to se dá krásně běžecky využít. Skládám si hůlky dozadu do opasku a běžím. Míjím běžkyni, jak si myje ruce v potůčku a má celý zadek totálně od bahna. Běží skvěle a rychle a najednou je vedle mě a osloví mě– nejsi ta Soňa z Running2? Znám tě ze sítí a podle červené rtěnky jsem si říkala, že to asi budeš ty. Lenka. Skvělá maratonská běžkyně ( maratonů už běžela 38) z Náchoda. Běžíme spolu a povídáme si. Přestává pršet. Potkáváme v půlce jejího manžela a syna, fandí nám a fotí nás a my se pouštíme do druhého kola okolo jezera Lauchensee. Běží před náma i běžec, který má kompresní návleky Royal Bay jako já. Nejsi náhodou z Česka? Ptám se. A taky že jo. Má toho už plné krovky. S Léňou ho předbíháme a probíráme snad všechno – zdraví, závody, cestování. Ve dvou se to lépe táhne, stejně jako loni s klukama.
Trasa se pak oproti loňsku mírně mění. Traverzujeme po kopci mezi bahnem a potoky, ale krajina a výhledy jsou neskutečné. Jen si říkáme, že si jich nemůžeme tolik užít, protože ten rozblácený, mokrý a kluzký terén chce fakt pozornost. Pak se k nám připojuje i Tomáš ( ano, ten Čech, kterého jsme míjely) a najednou naše cesta vede ve třech. Lenka je zdravotní sestřička a Tom fyzioterapeut, takže naše témata jsou dost jasná. Začíná zase prudké stoupání a do toho po fázi bez deště a se sluníčkem začíná zase foukat a prší. Už toho máme všichni plné zuby. Jde cítit únava a počasí tomu taky nenahrává. Jsme na 38. kilometru a nějak to nepřibývá. Když je ale krize, Tom vytáhne vtipy. Smějeme se úplně všemu a tohle pomáhá překonat krizi. Opět vidíme padat běžce, další naštěstí jen zlomená hůlka. Brodíme si místy po kotníky v bahně, jedna paní zapadává až po půlku lýtka. Jenže už jsme zase na vrcholu a teď cesta dolů.
Opět běžíme dolů po bahnité louce jako v prvním kole. Lenka má staré boty bez vzorku a tak musí opatrně, spadla už 8x, proto měla tak zablácený zadek, když jsem ji poprvé potkala! Tomáš to pouští a utíká nám. Jenže jakmile doběhneme na běhatelnou cestu ( kde jsme se s Léňou v prvním kole potkaly) pouštíme to dolů zase my a Toma předbíháme. Potkáváme se všichni až na poslední občerstvovačce. Mají je tu skvěle zásobené – parádní tu jsou ultra energy pití od ultra značky Naak a taký mi vyhovují ovocné kapsičky s přesnídávkou. Dodají rychle energii a jsem ráda, že je nemusím tahat v batohu.
Poslední kilometry dáváme spolu a před cílem čeká Toma rodina s malými dcerkami. Fandí nám i Míša a poslední metry do cíle běžíme holky spolu a za námi Tom s dcerkami. Zvoníme na zvon a jsme všichni rádi, že jsme to dali. Míša nám všem blahopřeje a stará se o mě, je krásné mít v cíli podporu.
Moje resumé?
Tento závod je pro mne díky podmínkám a počasí vždy i trochu bojem s mojí hlavou, ale vždycky stojí za to! Kdyby nepršelo a bylo sucho, tak by byl i dobře běhatelný dolů. Už druhý můj ročník ukázal opět skvělou organizaci, krásnou trať, úžasné dárky v rámci startovního balíčku ( batoh, tričko a medaile se fakt povedly) a super bylo také jídlo v cíli. Velká účast Čechů je vždy mojí záchranou, protože i když jsem jindy spíš běžec samotář, tady mi společnost v závodě vždy velmi pomůže a jsem moc ráda, že jsem tady potkala super nové kamarády. A není nad domácí podporu, měla jsem jednoho velkého a srdcového fanouška, který přesně věděl, o čem to je.
Velké díky za pozvání a skvělou péči patří naší drahé Marion Pichler z Tourismusverband PillerseeTal – Kitzbüheler Alpen, a pořadatelům KAT100 by UTMB, šéfovi závodu Thomasovi Bosnjakovi, protože ten ty závody dělá fakt fantasticky! Také díky UTMB series a všem, co nám drželi pěstí. Pokud vás zajímá tento závod, podívejte se KAT100 by UTMB a informace o oblasti ( například kde se na závod ubytovat a co tu dalšího zajímavého vidět či ochutnat), najdete na www.pillerseetal.at
Krásně jsi to sepsala ;-)) Tak zase za rok?
Marťo díky! Že by do třetice a konečně bez bahna a bez deště? Taky Ti moc gratulujeme!