Poslední dobou jsem běhání v terénu moc nedala – trénovala jsem hlavně na silnici. Jenže hory, ty oba s Míšou milujeme a tak když zrovna průvodcoval v Rumunsku, tak já nechtěla sedět doma a vydala jsem se na trailový kemp od Trailcamps.cz – na trasu legendárního rakouského GGUT.
Tento závod nebyl pro mě zas až tak ničím novým, v roce 2018 jsme ho oba už běželi – já třicítku a Míša sedmdesátku a moc se nám líbil. A letos v Kaprunu slavili jeho 10. výročí. A protože s trailovými kempy od Honzy Dušánka, pořadatele ještědských trialových závodů, máme super zkušenosti – byli jsme už na Lavaredu v Itálii a UTMB ve Francii, chtěla jsem proběhnout celou trasu tohoto legendárního ultra rozdělenou na čtyři etapy. Celý kemp byl od neděle do soboty a co byla oproti předchozím kempům velká výhoda – spalo se v suchém a teplém penzionu, takže luxus!
Program byl následující:
NEDĚLE 20. 7. – Příjezd
PONDĚLÍ – 1. etapa
KAPRUN – ENZINGERBODEN (35km / 2100m↑ / 1370m↓) – 35.km GGUT
ÚTERÝ – 2. etapa
ENZINGERBODEN – BURG (25km / 1300m↑ / 1300m↓) – 64.km GGUT
STŘEDA – 3. etapa
BURG – FERLEITEN (36km / 2440m↑ / 2750m↓) – 99.km GGUT
ČTVRTEK – 4. etapa
FERLEITEN – KAPRUN (23km / 980m↑ / 1400m↓) – 119.km GGUT
PÁTEK – pohoda v Kaprunu
Odpočinek / výlety / EXPO + noční start GGUT (22:00)
SOBOTA – finish GGUT
Doběh GrossGlockner Ultra-Trail + Návrat domů
Cesta do Rakouska nijak extrémně dlouhá. Z Prahy jsme se do Niedernsillu s kamarády přes Linec a Salzburg dostali za 6 hodin i s přestávkami. Večer nás čekal briefing na další dny a také jsme dostali trička kempu, čelenky a další dárky.
V pondělí na první etapu vstáváme už v šest, protože v sedm je snídaně a v osm se vyráží. Mám pomalé rozjezdy, takže se nechci honit. Mám všechno? Má prý pršet. Snídaně je pořádná – luxusní kaše, ovocný rozvar, plno oříšků a semínek na posypání, ale také slané věci. Mažu si s sebou i housku, vím, že se slaná svačina bude po sladkých energy tyčinkách hodně hodit.
Začínáme rozcvičkou v Kaprunu a nejprve pohodově běžíme rovinkou až k soutěsce Sigmund Thun Klamm, která vede pod přehradou s tyrkysovou vodou. Pak pomalu začíná cesta stoupat a dostáváme se na trasu závodu, který jsem už běžela, ale v opačném směru. Věděla jsem tak, co mě bude čekat – trasa okolo jezer, přeběh tunelu a slézání skály pod vodopádem. Výhledy nejsou, je jen mlha. Jenže já vím, že běžím okolo velké nádhery a když se mlha občas protrhá, jde vidět tyrkysová voda. Užívám si to. Avšak hory jsou hory a počasí se rychle mění a začíná pokrapovat.
Začíná pršet víc a víc. Navlékáme si s holkama nepromokavé bundy a běžíme. Jenže na 17. kilometru, na stoupání po skalách, nám volá šéf kempu Honza, ať se vrátíme zpět na horskou chatu Furthemoar Alm, že nás tam naberou autem, protože podmínky se velmi zhoršují.
První skupina s rychlíky je vepředu, ale je jasné, že už to budou mít velmi náročné. Obracíme se a dobíháme do chaty, kde zjišťujeme, že naše auto nedostalo možnost vjezdu a my se musíme vrátit stejnou cestou zpět. Jenže je tu i Martin, skvělý a zkušený běžec, který si ale bohužel vyvrtnul kotník a tak kulhá, takže nemůže běžet dál, musí se vrátit. Představa, že s tím musí zdolávat prudký horolezecký úsek i další věci, byla šílená. Jenže před tunelem stál na červenou autobus, který vezl turisty k lanovce. Teď nebo nikdy – rychlá akce, kterou jsme s nikým nekonzultovali a zaklepali jsme na sklo a poprosili řidiče, že máme zraněného. Tak nás vzal. Jenže u lanovky jsme neměli na zaplacení hotovost a tak nás přinutili, že musíme lanovkou dolů a tam že zaplatíme kartou. Jenže všechno se zamotalo a my zbytek cesty chtěli dojít pěšky s tím, že nějak utečeme ( no spíš s Martinem dopajdáme). Jenže dole už o nás věděli a naše kolegy s čekajícího auta upozorňovali, že budeme platit tučnou pokutu, plus lanovku a autobus. No dopadlo to dobře – díky osobnímu kouzlu a skvělé němčině organizátorky Marcelky jsme zaplatili jen zlomek ceny a nešly do policejní cely :-)) Každopádně jsme poučeni, že tyto rychlé hurá akce nejsou tím nejlepším řešením a že je potřeba spolupracovat s týmem. Jedno bylo ale jisté – rozhodnutí organizátorů kempu, abychom se vrátili bylo skvělé, protože nahoře řádila bouřka a fakt nevlídné počasí. Ale tak jsme dali přes 20 kilometrů.
Druhý den už nabízelo lepší počasí a tak bylo slunečno a po prudkém, ale táhlém vystoupání se krajina otevírala a výhledy a jezera byly jako z pohádky.
Dostáváme se k Weisse See a k chatě zvané Rudolfka, kde jsem tenkrát startovala třicítku – je to tu stejně nádherné jako kdysi, jen spousta turistů. Obíháme jezero a stoupáme k nejvyššímu bodu trasy a pak začínáme klesat. Kameny, někde i suť, musím dávat pozor, hůlky pomáhají.
Je to zpočátku dost technické, ale pak už se běží lépe. Konec trasy je okolo vodopádu krásně běhatelný a užívám si to. Únava je, ale dávám si skvělý recovery drink a to mi navrací energii, stejně tak jako ovoce, které máme v autě.
Pak už jen skvělá večeře na chatě – polévka, těstoviny i salát do mě padá jako do studny. Sotva vytrávím, jdu k trenérovi a masérovi Davidovi na masáž, ta mě taky staví na nohy. A jít brzo spát? Regenerační nutnost!
Třetí etapa je tou nejnáročnější a tak kvůli předpovědi počasí a také tomu, že moje tělo potřebuje dáchnout ( po těch předchozích zánětech nutnost!) s dalšími kamarády volíme jako druhá skupinka 10 km oběhnutí jezera Zell am See a odpoledne koupání v Niedersillu v krásném biotopu. Kdyby tak nežrala hovada, bylo by to dokonalé. Regenerační den byl skvělý, načerpala jsem energii na další etapu. Ovšem skupina, která ten den běžela, měla úžasné zážitky, ale bylo to každopádně trasa pro velmi zkušené trailové běžce. Já bych to dala, ale vím, že na náročných technických sebězích bych se asi potrápila dost. Proto si mi líbí, že každý si může kemp upravit podle svých sil.
Čtvrtá etapa byla nejkratší a nejméně náročná. Zpočátku prší a cesta sice začíná seběhem, ale je tolik bahna, protkaného čerstvými kravinci, že je potřeba spíš jít, pokud člověk nechce smradlavou celotělovou bahenní lázeň. Zjistila jsem, že čerstvé kravince jsou jednou z nejklouzavějších věcí, co znám.
Pak už nastává zase stoupání a pak už jen seběh do cíle do Kaprunu. 22 kilometrů za námi, ale já mám pocit, že bych ještě běžela. Bylo to prostě dokonalé. Zbytek týmu nás čeká a dostáváme na krk krásnou dřevěnou medaili a také si můžeme připít sektem. Je to euforie!
Páteční den je odpočinkový a tak se jedeme podívat do Kaprunu na dobíhání třicítky a večer jedeme na start nejdelší ultra 110 km trasy, která se běžela na kempu. Lije jako z konve a závodníci se do kopce u soutěsky, která je krásně nasvícená a linou jako had a svítí čelovkami. Fandíme jim, to ještě ale netušíme, že kvůli špatnému počasí do cíle dorazí jen dva běžci, závod byl totiž zrušený.
To jsou prostě hory. Ty milujeme, ale je jasné, že v nich člověk musí být také pokorný, zkušený a respektovat je, mít dostatek výbavy, jídla a pití a také nepřecenit svoje síly. Já jsem si kemp neskutečně užila – organizace byla skvělá, plno věcí zase jsem si připomněla a naučila se a poznala plno super kamarádů. Na příští rok se chystají nějaké novinky, mluví se o Slovinsku, takže já se budu těšit. Díky celému týmu Trailcamps za super zážitky a budeme se těšit na další! Pokud byste si takový kemp chtěli zkusit taky, tak ještě teď v srpnu bude po trase UTMB ve Francii a pak na podzim na Šumavě. No mně bude chybět ta naše super naše parta! Tak zase brzy příště!
P.S. A díky všem z týmu za některé fotky, které tady ve článku jsou!