Cože? Vrátit se po dvou letech na ten mega úžasný udržitelný závod do rakouského Bad Hofgasteinu, který startuje ve slavném lázeňském městečku a který vede alpským terénem Salzburska až na vrcholky Národního parku Vysoké Taury pak a zase dolů do místa startu? Tam, kde pak následuje mega velká běžecká party v lázních, bazénech a vířivkách? Kde je organizace vychytaná do každého detailu, třeba i tím, že si profil trasy závodu můžete nalepit jako „tetovačku“ na ruku? A minule mě uhranula také trasa s fakt nádhernými výhledy a přírodou. Tak tady jsme prostě nemohly chybět!
Infinite Trails Race vznikl už v roce 2018 jako štafetový závod týmů od značky adidas TERREX. Brzy si ale získal takovou oblibu, že z něho vznikl (kromě týmových závodů) i veřejný závod pro jednotlivce s trasami 15, 30, 45 nebo 60 kilometrů. Úžasné je, že jeho organizátoři tu dbají také na obnovu a ochranu přírody. Když se totiž registrujete, můžete přispět 5 euro na udržitelnou výsadbu nového lesa, který tu vysadí v místech po přírodních katastrofách. A nejedná se jen o desítky stromů, ale o stovky a třeba letos účastníci závodu přispěli na výsadbu více než 376 stromů, což je fakt úžasné.
I když byl samotný závod až v sobotu, my s Mončou jsme do Bad Hofgastein dorazily už ve čtvrtek. Z Prahy je to sem necelých šest hodin i s přestávkami a většina cesty vede po dálnicích. Jen co jsme nafasovaly TERREX trailové boty, speciální sluneční brýle dunamis pro od adidas eyewear a také hodinky Coros na test, vydaly jsme se s týmem běžců z celého světa na shake-out běh. Po dlouhé cestě to bylo přesně to, co jsme potřebovaly – vlít díky běhu novou energii do žil.
Pátek jsme začali vyzvednutím startovních čísel a balíčků. Museli jsme s sebou vzít i povinnou výbavu, kde ji poctivě kontrolovali a bez toho nikdo nedostal náramek závodníka, kterým se kromě čísla také prokazoval při vpuštění na start.
Den pak byl zajímavý už jen tím, že nás nahoru k chatě Steiner Hochalm dovezl traktor. Měl za sebou speciální návěs, který byl uzpůsobený tak, aby tak mohlo sedět několik desítek lidí. Bylo to opravdu zajímavé a bylo krásné pozorovat okolní krajinu Gasteinského údolí, jak jsme stále stoupali nahoru. Odsud jsme měli běžet i malý okruh, abychom se připravili na závod, vyzkoušeli si výbavu, ale zároveň se příliš neunavili.
Jenže počasí nepřálo a začínalo čím dál více pršet, nahoře u chaty už lilo a tak se výběh do okolní krajiny nekonal a místo toho jsme vyráběli místní speciality – tradiční smažené kynuté placky Blattlkrapfen a Kaskrapfen se zelím a jako dezert jsme měli sladké koblihové placky. No úžasné a taky pěkně kalorické, což se před závodem hodilo. K tomu jsme si mohly také nejrůznějšími přívěsky a korálky vyzdobit svoje nové TERREX boty.
Pak následovala cesta zpět dolů traktorem a v městečku nás pak čekal povinný briefing k závodu, kde se dozvídáme, že nahoře nad 1800 metrů napadl sníh a že bude nutná výbava „cold“.
Je sobota a den D. Starty závodu jsou kvůli počasí ( což víme už od večera) posunuté o hodinu. Jsem ráda, že oproti roku 2023 nestartujeme už v 6.30 ale až v 8.30 hod. Běžíme s Mončou trasu 30 km s převýšením 2000 metrů. Je to stejná distance, kterou jsem tu už běžela v roce 2023. Proč zase stejnou? 15 km je pro mne málo a na 45 km jsem teď neměla dostatečně natrénováno, ale je tu opravdu těžký terén, navíc to byl Mončin první trailový závod v zahraničí. Obě jsme pak ale díky počasí byly rády, že to byla „jen“ třicítka.
Skvělé bylo, že jsem přesně věděla co mě čeká. Kdy můžu zpomalit, kdy zrychlit, kdy mám použít hůlky, kde si mám dát pozor. Že trasa vede stále nahoru až na vrchol Mauskarspitz (2374 mnm) s křížem a před tím následuje téměř horolezecká krátká, ale pěkně náročná pasáž. No ve sněhu jsem si hned říkala, že to bude zajímavé. Start a běžíme, nejprve lázeňským parkem k lanovce a pak jako had začínáme stoupat nahoru, přes pastviny s výhledy až do lesů. Makáme svižně, když v tom se Monče zatočí hlava a tak raději zastavujeme. Nadmořská výška a rychlé tempo dělají neplechu. Za chvíli jí to mírně přechází, ale stále ji bolí hlava a tak tempo zpomalujeme. Není kam spěchat, je důležité poslouchat tělo.
Hůlky jsou skvělé a pomáhají nám, pravidelně piju a co půl hodiny sním moji oblíbenou energy tyčinku s chutí oříšků Crocante od Inkosporu. Osvědčily se mi na trailovém kempu na Grossglockneru a tak je to sázka na jistotu a nejsou tak sladké, takže mi nevadí je jíst po celý závod.
První občerstvovačka je u stanice lanovky, u druhé vím, že přichází jedna z nejkrásnějších částí závodu – krajina se otevře a lemují ji vysoké alpské kopce a hory. Je to dokonalé a z mlhy přecházíme do sluncem zalité krajiny a začíná být teplo. Startovaly jsme z pár stupňů nad nulou, ale teď je teplo. Na třetí občerstvovačce kvituji jak skvěle jsou zásobené – energy tyčinky, energy smoothie, banány, ovoce, zelenina, chipsy, oříšky, sušenky.
Teď vím, že nás bude čekat to největší peklo – výstup na opravdu prudkou sjezdovku a strmý vrchol zakončený téměř horolezeckým výstupem. Při pohledu nahoru je nám jasné, že letos to bude i s bílou pokrývkou. Rozkládám si síly, dávám si energy smoothie a začínám makat jako stroj, jedna noha, druhá noha, zapřít do holí. Jen jít krok po kroku. Je to fuška a sama jsem zvědavá, jaké to bude na skalách. Je tam sníh a také vyšlapaná úzká cestička. Minule jsem si tu hůlky složila a dala do pásu, abych měla volné ruce a mohla se skal přidržovat, ale teď mi naopak pomáhaly. Tady musíš dávat fakt pozor, říkala mi moje hlava. Uklouzneš a letíš.
I když jsem tu nebyla sama ( dokonce mi tu na jednom úseku kluk přede mnou vzal hůlky a podal mi ruku) a jinak cestu hlídali záchranáři, na nebezpečnějších místech byli na trase téměř všude a byli to fakt fešáci ( viděla jsem je třeba, jak šli za ruku s jednou účastnicí závodu, asi měla špatné boty) tak jsem se fakt bála a opravdu se soustředila na cestu. Nejvíce mě ale děsila myšlenka, jak to se sněhem bude při cestě dolů, protože z minula jsem věděla, že je to docela hardcore. Naštěstí mě jeden záchranář ujistil, že dolů to půjde už lépe, tam že žádný sníh není. Hned mi bylo lépe.
Monča byla přede mnou a sešly jsme se na vrcholu, u kříže. Rychlá fotka a jdeme dolů, tady jsou hůlky také potřeba. Sníh tu opravdu není, ale klouzavá mokrá místa ( tam, kde je hlína nebo trsy trávy, ano). Někdy bylo potřeba hůlky dát z rukou pryč a normálně to slézt „po zadku“. Musely jsme se soustředit, ale najednou se jako dělová koule zeshora proti nám valil jeden postarší běžec, který měl pocit, že teď to musí dolů střemhlavou rychlostí zachránit. Bylo to pro všechny dost nebezpečné a ještě Monči dupnul na nohu a ani se neomluvil. No ne každý je gentleman.
Pak ale těžké skalnaté sestupy skončily a my se ocitly v překrásné krajině s pastvinami , jezírky a přírodou hrající barvami. Byla to nádhera a tady už se dalo krásně běžet. Věděly jsme, že teď to je za odměnu a až dolů jsme si seběh užívaly. Co se mi na závodě ale teď opravdu líbilo, že jsem se soustředila jenom na závod. Na to, aby mi nedošla energie, na trasu, na krajinu, na čas, na dávání si pozor na těžších úsecích. Jinak jsem nemyslela na nic jiného a byla to pro mne vlastně taková meditace a čištění hlavy při závodě. Prostě paráda!
Po vyběhnutí z lesa už jsme slyšely že cíl je na dosah, ale ještě nás čekalo proběhnutí lázeňským parčíkem a že toto bude za odměnu, protože je to rovinka. Jenže zdání klame a pro mě to byl dost náročný úsek, protože najednou slunce pálilo jako o duši a hlava začala stávkovat, že už nemůže. Monča by běžela, ale chtěly jsme doběhnout spolu. Ona zpomalila, já každý centimetr těla přemluvila ať běží a byly jsme v cíli. Bylo to dokonalé a užily jsme si to obě.
Po závodě nás čekalo zázemí u cíle, kde bylo možné si třeba nechat namasírovat nohy nebo tu do stánku TERREX dát svoje závodní boty, které tu fakt profi umyli a byly jako nové. Jelikož jsme měly hlad, tak jsme se v hotelu jen vysprchovaly, převlékly se a spěchaly do lázní Alpentherme, kde každého účastníka závodu čekalo skvělé jídlo s těstovinami ( naber si kolik chceš a co chceš) a i když to normálně nejím, tady jsem si dala i hranolky s kečupem a majonézou, chutnalo mi to tak, jako by to byl ten nejlahodnější kaviár.
A regenerace v lázních, sauny nebo zaplavat si v biotopu s pohledem na hory. Tak toto všechno čekalo na všechny finišery stejně tak jako party v bazénech. A neděli po závodě Kaisersmarn party na Stubnerkogel, kde vás dovezla lanovka, i to bylo v ceně startovného. Tu už jsme bohužel nestihly, protože jsme se musely vrátit do Prahy, ale i bez toho to byl jeden z nejúžasnějších závodů, kde jsme kdy byly. Moničina první zkušenost ze zahraničním trailovým závodem byla pozitivní a my ještě pořád vzpomínáme, jak to bylo nádherné.
Díky Visit Gastein, Salzburgerlandu, Haraldovi a Darje, adidas TERREX, Coros hodinkám za fakt úžasný zážitek a za pozvání. Já tu byla podruhé a vychutnala jsem si to ještě více, než před dvěma lety.
A už je vypsaný další ročník na rok 2026, takže s Infinite Trails Race neváhejte, protože už teď startovné rychle mizí. Losovačka tu sice není, ale znáte to – kdo dřív přijde, tak ten pak běží. Ubytovat se dá hned u startu v některém ze zdejších hotelů, ale nedaleko najdete i různé penziony. Výhodou je, že skvělé zázemí závodu má každý běžec v lázních Alpentherme, kde jsou skříňky, sprchy, toalety, fény a pak se tu koná i závěrečná party. Více informací a registraci najdete zde.
