V půlce srpna přišla milá zpráva – nechcete být ambasadory prvního ročníku závodu v Děčíně, který je nejenom trailový, ale celý výtěžek ze startovného jde podporu Domova svatého Josefa, pomáhájící lidem s roztroušenou sklerózou? Okamžitě jsem věděla, že tady chci běžet a moje parťačka Monča šla do toho také se mnou.
Děčín jsem si dobře pamatovala, když jsem tu byla dělat doprovod na jednom triatlonovém závodě. Prošla jsem si město a byla jsem uchvácena zámkem, ale i kopci a naproti i vyhlídkou Na pastýřské stěně s bílou vilou, která nad skalou přímo svítí do kraje. Kromě toho město protíná řeka a všude okolo jsou nádherné kopce poseté lesy. Takže trailový půlmaraton se jevil jako dobrý nápad.
Organizátoři Petr a Martin však mysleli na všechny, a tak tu byly i dětské tratě a také 5km a 12 km trať, přece jenom 21km+ a převýšení 800 metrů není úplně pro každého. Protože závod začínal už v sobotu v devět, přijely jsme s Mončou už v pátek a přespaly v krásném prostředí Armax Live Centra, což je velmi moderní designový komplex s posilovnou, kavárnou, vlastní pekárnou a restaurací jen kousek od startu.
Ráno nám na snídani dělá problém udržet se na uzdě, protože zdejší pekárna peče tak lahodné pečivo, že není možné se nad ním nerozplývat. Jenže závod je za chvíli, tak to jistí hlavně ovesné vločky, ovoce a jogurt. Jdeme na start a tušíme, že počasí se počasí bude na jedničku. Vyzvednout čísla, rychlá rozprava a briefing a jdeme na start. Je nám jasné, že tady ti nebude masovka – nejdelší trať běží jen desítka lidí. Tentokrát běžíme s Mončou zase spolu, po Rakousku jsme sehrané a chceme se i navzájem podpořit a být spolu. Rozbíháme se po louce a směřujeme to nahoru do kopce k zámku, pak okolo něj a dolů krásnou uličkou. Chvíli přeběh města a už se dostáváme do lesa a začínáme stoupat.
Vše je hezky značeno, ale víme, že organizátoři už řešili problémy s tím že někdo značení schválně dal pryč. Objevujeme se na první vyhlídce a bude jich při závodě ještě několik. Musí se nechat, že příroda je tady fakt nádherná a člověk si vychutnává les.
Běžíme samy, takže i to má své kouzlo. Krásné jsou zejména pískovcové skály, tato krajina se každou chvíli mění. Dneska neběžíme na čas, chceme si to tady užít. Občerstvovaček je hodně a tak je využíváme, ale stejně lituji, že jsem si aspoň do pásu nevzala svoje pití, přece jenom je fakt teplo a někdy potřebuji se napít i mimo občerstvovačku a dát si svůj oblíbený citrónový ionťák od Inkosporu, který mě celé léto už několikrát podržel.
Pomalu sbíháme zase do města a běžíme okolo startu, ale víme, že naše cesta ještě nekončí. Plácám si s organizátorem Petrem a běžíme po rovince okolo vody dál. Přeběhneme most, okolo kempu vyběhneme na další, jenže tady chybí značení a kufrujeme. Někomu bílo-červené fáborky asi vadily. Naštěstí nás organizátoři telefonicky navedou a běžíme dál a stoupáme kopcem až k věhlasné Pastýřské vyhlídce, kde je celý Děčín jako na dlani a na tomto pohledu se zvlášť vyjímá zámek. Konec kochání a zase nahoru okolo romantického hrádku Nebíčko, které mi připomíná v Ústí vyhlídku Větruši. Pořád to jde nahoru, pak zase dolů a nahoru. Pak zase u ZOO kufrujeme, ale pak nás už to navede dolů a pak přes most do cíle.
Bylo to tak krásné a my jsme nadšené. Ano, kopečky byly, mákly jsme si – hodinky ukazují skoro 23 km a převýšení přes 800 metrů. Musí se říct, že i atmosféra byla skvělá a před kluky organizátory smekáme, na první ročník to bylo parádní. Kdyby nebylo lidí, kteří trať a její značení ničili, tak bychom ani nebloudily. Ano, vím, že existují mapy v mobilu a hodinkách, ale takto to bylo o něco dobrodružnější. A byly jsme také nadšené, že na domov Svatého Josefa s pacienty s rozroušenou sklerózou se vybralo přes 61 000 Kč. Děkujeme Petrovi, Martinovi a celému týmu za krásný a nezapomenutelný zážitek a klobouk dolů, první ročník závodu se fakt povedl. A my se moc těšíme na příští rok! Více informací najdete zde.
