Moje velké alpské trápení

Srdce mi buší jako zvon, já sotva zvládám dýchat a Niki na mně křičí „Makej! Makej! Ať nezatmíme, ještě nejsme ani v půlce!“ Proklínám se, že jsem před cestou prohlašoval, že čelovky jsou pro sraby. Teď, po pěti kilometrech stoupání na alpské vrcholky pomalu ztrácím optimismus. Devatenáct kilometrů normálně pohoda, ale převýšení větší než tisíc metrů mi tentokráte dává pěkně zabrat.

 

22670412034_9236634716_o

V listopadu jsme se na naší cestě z Milána do Monaka s kamarády zastavili na přeběh kousek za francouzskými hranicemi, z Vievoly do Tende. Naplánovaná čtrnáctka je pro nás normálně běžnou vzdáleností, pravidelně běháme i výrazně delší trasy, jenže tady nás čekalo prudké převýšení už na prvních sedmi kilometrech.

23191485602_7d8b76f9a3_o

Startujeme ve dvě odpoledne. Shodujeme se, že brát si v tuto dobu čelovky, nemá smysl a jdeme na věc. Kamarádům zatajuji, že jsem se poslední dny potýkal s rýmičkou. Proč také, když mne nikdy nelimitovala. Vybíháme a asi v předzvěsti budoucích problémů se mi nějak nedaří nahodit v hodinkách mapu. Naštěstí se jedná jen o dočasný zádrhel a po dvou kilometrech zápasení už ukazují, co mají. Zato srdce už teď protestuje – cítím, tentokrát to bude o dost těžší, než obvykle.

Na třetím kilometru se poprvé odchylujeme od plánované cesty a místo po stezce se vydáváme přímo do více než tříset procentního stoupání. Lezení mi nedělá problémy a padesát metrů vertikálně dávám s naprostým přehledem. Znovu se napojujeme na naší trasu a vzájemně se ujišťujeme, že teď si už na cestu dáme pozor.

Následující dva kilometry jsou nepřetržitým výstupem po lesních pěšinkách, klikatících se po úbočí dvoutisícové hory. Místy se nám otevírají výhledy na okolní velikány s holými i zalesněnými svahy. Slunce se pomalu sklání k západu a prodlužující se stíny dávají tušit, že všechno nebude tak snadné, jak se nám ještě před chvílí zdálo.

23190391332_8b675c46b7_o

Zatím nejsme ani v půlce a je znát, že čas je naším nepřítelem. Nemáme světla a jsme v neznámém terénu. Cítím, že moje srdce má opět co dělat. Měsíční tréninkový výpadek je znát. Sbírám veškerou svou psychickou energii a opírám se dlaněmi o stehna, abych si pomohl ve výstupu.

Energii mi dodává každý další výhled. Miluji hory a tohle je jejich čirá esence. Žádní lidé, jen příroda, která člověka naplňuje klidem a neuvěřitelným množstvím síly. Poslední zatáčka a vybíháme z lesa na hřeben, pět set metrů po zažloutlé louce, kde si každý může vybrat tu nejlepší cestu k vrcholu. Všichni se už nahoře fotí, když já se ploužím nahoru.

23298578115_89e642e23c_o

Jen chvilka oddechu při rozhledu na okolní vrcholy a jdeme dolů směr Tende. Spouštíme se z kopce po silnici, mírné klesání nás dovádí na první rozcestí. Volíme podle mapy v hodinkách cestu vlevo. Stovky metrů ubíhají jako nic, až na vrnění hodinek, které mne upozorňují, že jsme mimo trasu – zdá se, že jsme na rozcestí přehlédli nějakou stezku. „Běžíme blbě.“ Suše konstatuji a smutně se díváme vzhůru na svah, na kterém bychom měli být. „Tam se nevyškrábeme. Za hodinu zapadne slunce a my tou dobou musíme být někde na cestě a ne v lese.“ Rozhodujeme se pokračovat dál mimo trasu a doufat, že nás někdo najde až seběhneme.

23189883272_6dbe45be84_o

Další dva kilometry a naše trasa se začíná opět přibližovat k původnímu kurzu. Ještě kousek a jsme zpět. Sice jsme si naběhli o dva kilometry více, ale běžíme správně. Z trasy po cestě jsme se přesunuli na lesní stezku. Nádherný singletrack pro kamzíky. Sbíháme solidním tempem. Přesto se obávám, že to nestihneme do tmy. Snažíme se držet pohromadě a na každém rozcestí si kontrolujeme směr. Vybíháme z lesa a tentokrát Petr oznamuje: „Běžíme špatně. Jsme zase na druhé straně kopce.“ OK, co se dá dělat běžíme dále. Pevně věřím, že nás i tahle cesta dovede tam, kam má. Chvílemi se vzdalujeme, chvílemi se přibližujeme k původní trase. Ale běžíme dolů a to je hlavní.

Slunce už není vidět a vidět je hůř a hůř. Začínáme mít strach. Další zatáčka  – a najednou se před námi objevuje městečko jako z pohádky – Tende. Plácáme si a radujeme se. Tak to už bude v pohodě. Vbíháme do města a snažíme se najít naše drahé polovičky s autem. Holky na nás čekají s večeří. Quiche po tak náročném běhu přichází náramně vhod. Jsem šťastný, že je to za mnou, ale těším se, až se do Alp zase vrátím – avšak silnější a připravenější.

23271988916_091543bbaf_o

P.S. Pro příště vím, že brát s sebou čelovku není srabáctví a že skutečné hory berou síly mnohem více, než ty české. Pokud se sem vydáte také, myslete na to, že dobrá příprava není zbytečnost a že z pohodových 14 se může snadno stát drsných 19 kilometrů.

 

 

Reklama

One Response to Moje velké alpské trápení

  1. […] O čelovkách už jsme psali celý článek, včetně testu. I tak si stojí za to připomenout některé pravidla. Berte si čelovku, i když ještě není tma. Nejednou se mi stalo, že jsem si říkal: „Dnes ne, dnes doběhnu za světla…“ Jenže trasa se protáhla a setmělo se dříve, než jsem čekal. Pěkně jsem na to doplatil například loni v Alpách. […]

Napsat komentář