Já a moje boty

Mít běžecké boty není jen taková obyčejná věc. Každý pár má za sebou nějaký příběh, historii, zažil se mnou světlé i krušné chvilky, viděl zajímavá místa, vyzkoušel si různé terény, pomáhal mi se zlepšovat. A že jste to vy, tak vám o svých botách a našem vzájemném vztahu prozradím víc. Nikomu to ale prosím neříkejte!

Když jsem nedávno dala na Instagram fotku svých bot na běhání, každý pár, co jsem vzala do ruky, měl pro mne jiné kouzlo. Dalo by se to trošku přirovnat ke vztahům:

Nejprve si boty obhlížím, které budou ty pravé. Zkoumám jejich vzhled, jejich vlastnosti, zkouším je a krátce testuji. Nechám si o nich vyprávět od jiných, zajímají mne zkušenosti. Pak stále přemýšlím, které jsou ty nej, až se rozhodnu. Za boty zaplatím ( jako muž za romantickou večeři) a šťastná si je odnáším domů. Jsme sami v pokoji. Vybaluji je z krabice plna očekávání. Sahám na ně, vnímám jejich křivky a nasávám vůni novoty. Obouvám je a jsem plna očekávání. Budou takové, jako jsem si je představovala? Nezklamou mě? Rozbíhám se. Je to nové, jiné, zajímavé, nečekané, krásné. Sžíváme se, propojujeme se, jsme svojí součástí…. s každým dalším a dalším tréninkem si na sebe zvykáme. Máme vztah, rozvíjíme ho…

Na začátku jsou boty krásné, zářivé. Postupně, jak si na sebe navykáme, jsou pak sice ošuntělejší, ale zase vyšlápnutější a komfortnější. Vím, do čeho s nima jdu a je to jistota. Jenže nic netrvá věčně. Občas se stane nějaká nehoda – něco se utrhne, roztrhne nebo prostě doslouží. Držím je v rukou, nechci se s nimi rozloučit. Jsou to moje oblíbené, prožily se mnou toho tolik! Nemám sílu je odnést k popelnici a tak je pořád mám, stejně, jako staré fotky. Jsou sice vzadu v botníku, zahrabané za dalšíma, ale já vím, že pořád jsou blízko mě…

A jak to s nimi máte vy?

 

Reklama

Napsat komentář