Moje první stovka – proč jsem ji neběžel

Když jsem se rozhodl, že zaběhnu svou první stovku ( najednou sto kilometrů v terénu), myslel jsem si, že prostě zaberu  – začnu pořádně trénovat, pohlídám si váhu a bude to v pohodě. Jenže to vše teď po roce vypadá úplně jinak. Na výzvu jsem se nevykašlal, jen se stále nemůžu dostatečně namotivovat.

Trénink pod vedením trenéra začal dobře, lepšil jsem se a zdálo se, že to půjde všechno podle plánu. Jenže pak jsem zjistil, že jsem si toho na sebe vzal hodně. Nová práce a mánie stihnout úplně vše vedla k tomu, že jsem vlastně nestíhal nic. No ale hlavně – ve snaze hodně trénovat jsem najednou utopil motivaci.

Co byla moje původní motivace? Chtěl jsem si jednoduše splnit sen. Přitom ukázat, že se ctí zvládnout sto kilometrů není nemožné. A také jsem chtěl ukázat, že by to neměl člověk dělat jen tak bez rozmyslu.

Pak přišel květen a pražský maraton, jehož konec nebyl pro mne úplně tím nejlehčím. Sice jsem ho doběhl, ale ztěžka. Proto jsem se pak sám sebe ptal – když ztrácím chuť běžet dál už před koncem „dvaačtyřicítky“, co budu dělat při stovce? Běh je přece hlavně o hlavě. Nějak jsem začal omezovat své tréninky a z mých tradičních pěti běhů týdně, jsem spadl na pouhé tři. To je opravdu málo. S tím se kondička zlepšit nedá. A to vše navíc způsobilo ještě jeden problém – přibral jsem, plíživě jsem se dostal o 6 kilo výše, a to je teprve tragédie.

Jak jste si tedy stačili jistě všimnout, zatím jsem svou stovku neběžel. Ale nevzdal jsem to. Jen se teď v první řadě zaměřím na svou psychiku. Když se mi bude chtít, budu běhat bez sporttesteru. Pomalu navýším tréninky, ale ne proto, abych si zlepšil kondičku, ale aby mi zase běhání dělalo radost a znovu jsem začal nabírat i motivaci. Někdy tak uběhnu kilometry tři, jindy třeba dvacet nebo třicet.

Chci znovu najít tu radost, když běžím lesem a samotný běh mě nabíjí a já vím, že můžu běžet  jakkoliv dlouho. Není to tak, že bych teď neměl potěšení z běhu, mám skvělý pocit vždy, když doběhnu. Jenže bez té pravé motivace mi běh prostě nejde. Věřím však, že na to nejsem sám – vždyť mám k sobě skvělou partačku, která umí podpořit, když to potřebuji.

Pokud se i vám někdy stalo, že jste ztratili motivaci, napište, jak jste to řešili vy. Moc nás to zajímá a není nad inspiraci.

radost z behu ja

Reklama

One Response to Moje první stovka – proč jsem ji neběžel

  1. Martin napsal:

    Ultramaratony „běhám“ raději než ty krátký. Víc si u nich odpočinu. Může se to zdát jako blbost, ale je to tak. Maraton člověk běží na krev pár hodin furt naplno. Ale ultra běžíš na pohodu. Do kopců se projdeš, na občerstvovačkách dáš polívku a pivko… a ta příroda, nádhera. Jasně, že to je dřina, ale tak nějak příjemná.

Napsat komentář