Wings For Life – závod, kde cíl honí tebe

Foto: Puma

Závodů je celá spousta a každý z nich má určitě svoje kouzlo. Existují však závody, které jsou něčím výjimečné – jako například ten, který jsme běželi v neděli v Bratislavě. Kde jinde se po celém startuje světě ve stejný čas, neběžíte do cíle, ale cílová čára honí vás a ještě k tomu tím vším pomáháte dobré věci?

SOŇA

O závodech Wings For Life jsem poprvé slyšela loni, když mi o nich nadšeně vyprávěl Michal. Nešlo mi do hlavy, jak to, že každý uběhne jinou vzdálenost a že cíl tady neexistuje. Tady je cílovou čarou auto, které vás honí. Nadchla mě i myšlenka běhu – že běžíte pro ty, kteří běhat nemohou. Pro ty, kterým poranění míchy znemožnilo chodit, natož běhat. A právě na výzkum poranění míchy jde celý výtěžek ze startovného.

Proto když jsem dostala otázku – poběžíš? Neváhala jsem ani chvilku. Přemýšlela jsem, kolik asi uběhnu. Nejsem žádný rychlík, ale spíš vytrvalec, který si drží své tempo a nabírá si svoje kilometry. Michal mi spočítal tempo na půlmaraton a to jsem věděla, že je na mne docela rychlé. Takže jsem si v hlavě dala cíl svůj cíl – uběhnout 18 kilometrů. To není málo, ani moc.

I když předpověď slibovala déšť, nakonec to byl velmi horký závod. Přesně v jednu odpoledne odstartoval závod po celém světě. Prokličkovala jsem ulicemi Bratislavy, přeběhla most pod vyhlídkovou otočnou restaurací „Ufo“. Držím tempo, piju na každé osvěžovačce i na občerstvovačce. Horko je velké a rozpálené ulice hlavního města ubírají na energii. Proč jsem si jen nevzala kšiltovku? Proklínám se. Vodu z kelímku si liju na hlavu, ale běží se krásně. Když míjím šestnáctý kilometr, jsem spokojená. Ještě dva, říká si v duchu. Jsem klidná, na catcher car nemyslím. Mám sluchátka a říkám si, že až mě dohoní, tak se to prostě stane. Přidávám – chci zvládnout svůj cíl, svoji osmnáctku. Běžci okolo mě se začínají otáčet dozadu. Je mi jasné, že auto je na dohled. Přidávám a míjím osmnáctý kilometr. Splněno. Ještě asi tři sta metrů a bílé auto mě míjí. Všichni v něm mi mávají, fotí mě a je to moc hezké.

Co ale bylo na závodě nejhezčí? Kromě běžců se ho zúčastnili také sportovci na vozíčku. Obdivovala jsem je – jeli někdy dokonce rychleji, než jsem běžela já. Nevzdali to a bojovali. A před těmi já smekám. A také smekám před všemi, kdo se vždy snažili ostatním pomoci, když třeba zakopli nebo už při běhu nemohli. Já jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že můžu běhat a užívat si tento krásný sport. A když jsem takto mohla i pomoct, byl to krásný a hřejivý pocit. Každopádně děkuji, že jsem toho mohla být součástí. Příští rok chci jet zase!

MICHAL

Na Wings for Life jsem chtěl startovat už několik let, ale nikdy mi to nevyšlo, až letos. Rozhodnutí padlo pouhé 3 týdny před startem, a tak už na trénink nezbýval čas. Proto jsem v podstatě jen piloval to, co šlo. Vzal jsme boty na váhu a vybíral ty nejlehčí. Spočetl jsme si stabilní tempo, které musím udržet abych zvládl půlmaraton a bylo hotovo.

Až na startu mi došla jedna podstatná drobnost. Startuje 4000 lidí, takže prví minutku dvě ztratím na startu a můj celý výpočet je v háji. Abych na to nemusel myslet, pustil jsme si raději hudbu. Start! A jdeme na to první metry v poklidu. Proplést se skupinou běžců trošku více dopředu. Na třetím kilometru už ztrácím oproti plánu dvě minuty. Uvolňuje se cesta a začíná závod. Snažím se tempo nepřepálit, ale přesto jít co nejrychleji. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, abych si nerozhodil tempo. I přes vysokou teplotu atakující 20° jsem zatím v pohodě a minimálně do desátého kilometru bych mohl v klidu vydržet. Na pátém si pro jistotu dávám vodu, jonťák a sice omylem Red Bull, jenže ten mě nakopává. Držím nastavené tempo, na desátém kilometru už mám náskok 2 minut.

Desátý kilometr. Začíná se projevovat dehydratace z předchozích dní. V pátek jsem měl žaludeční potíže a ztratil spoustu vody. Můj pocit, že se mi točí hlava umocňuje písnička, kterou mi jakoby náhodou předkládá iTunes: „Strašidýlko Emílek“. Proboha, co to je? Blouzním? Ne opravdu si se mnou přehrávač zahrává a záhadně mi předkládá tenhle šlágr dětských diskoték počátku osmdesátých let. Na druhou stranu se díky tomu dostávám na patnáctý kilometr, aniž bych vůbec vnímal, že běžím.

Náskok se zkrátil na pouhou jednu minutu. Nesledoval jsem si tempo a povolil jsem. Nevad, teď ještě pět kilometrů makat a pak děj se vůle boží. Vybíháme na krásnou cestu, z jedné strany řepkové pole a les z druhé protipovodňová hráz Dunaje. Díky naprosté pohodě předbíhám desítky běžců, ale za sebou už cítím catcher car. Na zemi čtu „Half Marathon“. Paráda, dal jsme ho, ruce jdou automaticky nahoru a usmívám se. Už je tu troubení a je to tady. Zaberu ještě asi 200 metrů sprintuji až už přes hradbu těl nemůžu dál. Tímto tempem zvolňuji a nechávám se chytit. 21,51. Jsem spokojen.

Dobíhám ještě při diskuzi s ostatními běžci až na pětadvacátý kilometr. Spokojený a šťastný. Byla to paráda a už se těším na další rok. Sem se chci vrátit. Tentokrát připravený, tentokrát už opravdu závodit.

OBA

A co říct nakonec? Jestli chcete zažít něco originálního, jeďte příští rok právě sem. Užijete si to a ještě pomůžete dobré věci a taky si uvědomíte, jak důležité je být zdravý. Za tento zážitek děkujeme značce Puma, součástí jejíhož týmu jsme jako ambasadoři mohli být. Sešla se nás super parta a bez tak skvělých lidí by tento závod určitě nebyl takovým, jakým byl. Díky!

 

Reklama

Napsat komentář