Je konec února, tma a zima. Stojím sama na Landronce kousek od usedlosti, trochu se klepu – mrazem a taky myšlenkou na to, co mě bude čekat. Na sobě mám oblečení, které nosím jinak na hory – nízké terénní boty, široké outdoorové kalhoty a softshellovou bundu. Jsem připravená na svůj první běh.

Stojím tam a čekám na trenérku. Trochu se bojím, trochu se mi do toho nechce. Běh přece nesnáším. Ale co, jsem profík a tak napíšu o všem. I o běhu, který tak nemám ráda. Co na něm všichni vidí? No co, hodinka určitě uteče jako voda. Práce je práce.

V tom trenérka Dana přichází. Je milá, sympatická a směje se. Plus. Vysvětluji jí, že opravdu neběhám, že na běhání nemám oblečení a že jsem se teda obětovala. Jak teda začít běhat? Nejprve mi vysvětlí základní věci – ukáže běžecký krok, ukáže postavení těla, jak mají vypadat při běhu ruce. Pak mi ukazuje běžeckou abecedu a to zkouším po ní. Jasně, tu si pamatuju ještě ze základky a zvládám to. Pak přichází protažení, to taky můžu.

Tak a teď se proběhneme. Jde do tuhého. Musím běžet. Musíme ale u toho mluvit – mluvící tempo, jak mi bylo vysvětleno. Dýchám plynule a běžím. Já běžím a jde to. Běžíme dál a nic mě nepíchá. Najednou je Ladronka jenom moje, křížíme ji po trávě a poprvé v životě cítím ten dokonalý pocit svobody a radosti z pohybu. Nohy běží samy, připadám si, že se vznáším a jsem v jiné dimenzi. Je to krásné, je to dokonalé. „Proč neběháš? Vždyť ti to jde“ věta, která pro mě měla obrovský význam. Vlastně proč ne?

Domů jsem dorazila plná endorfinů. Zpocená, ale šťastná, s vyčištěnou hlavou a na druhou stranu zase plná myšlenek na běh. Baví mě to. Chci běhat! Pak mě čekal druhý běh s jinou trenérkou, Májou z Jdu běhat. Běžeckých kurzů pro ženy. Stále outdoor styling a těžkopádné boty. Střídání běhu s chůzí a sedm kilometrů ve výsledku. Ale ten pocit, že jsem to dala!

To už jsem pak naběhla do běžecké prodejny a koupila si tam správné oblečení, běžecké boty jsem dostala od kolegyně, ležely ji zbytečně doma a tady měly uplatnění. Začala jsem běhat. Přihlásila se do kurzů Jdu běhat a propadla jsem tomu. Když jsem běžela svůj první maraton, fandila mi trenérka Dana na trati. Byla u mého poprvé, viděla i to, jak překonávám sama sebe a za to ji nesmírně děkuji. Děkuji svojí bývalé šéfredaktoce Petře, že chtěla, abych článek o běhání napsala já a děkuji všem, kteří s mými začátky pomohli.

Teď, když vidím začátečníky, vzpomínám na sebe. Každý jednou začínal a proto s Michalem máme rádi, když se do toho někdo pustí. Víme totiž, že to nebude úplně snadné, ale že to bude stát za to. Být šťastnější, spokojenější, zdravější a vyrovnanější, tak tom žádná. A jak jste to se svými začátky měli vy?