Ani formule nás nedoženou!

Souboje kolo na kolo, kolize a do cíle neohroženě dojíždí Sebastian Vettel. Tak to vypadalo letos v červenci na Hungaroringu. Po dvou měsících tady spolu s těmi nejrychlejšími běžci Nike Speed Weeku jedeme prohnat maďarské běžce. Jedeme na akci nazvanou příznačně Rungaroring.

Náš autobus parkuje přímo před závodními boxy a já poznávám ta místa, která jsme již tolikrát viděl v televizi. Připadám si jako malý kluk, který dostal novou hračku. Moderátor se nás snaží informovat o všem důležitém, jak jinak než maďarsky, takže mu rozumím asi stejně jako hlášením na českých nádražích. Raději si fotím boxy a společně se Soničkou si děláme běžecká selfíčka na startovní čáře.

Patnáct minut před startem začíná rozcvička. Sice vůbec nevidím, co se předcvičuje, snažím se tvářit, že pokynům rozumím a pokouším se rozehřát poskakováním a běžeckou abecedou na místě.

Start se blíží, samotné místo mě nabíjí energií připadám si jako závodní auto, jsme rychlost, jsem síla, nikdo mě nemůže zastavit a já se poperu o každou vtřinu. Je to tady, zazněl výstřel a já běžím ze zadních pozic do první zatáčky. Překvapuje mě vcelku prudké klesání, hlavou mi letí: Takhle to v televizi nevypadá. Když teď klesáme, budeme muset zase nahoru!

Vybírám si optimální trasu. Šířka závodního okruhu, tolikrát kritizována Ralfem Schumacherem, mi přijde naprosto královská. První občerstvovačku na druhém kilometru míjím bez povšimnutí. Je příjemně chladno a na osvěžení je ještě brzy.

Následuje kopec a já se propracovávám stále více dopředu. Nevycházím z údivu nad člěnitostí trati a v tom se předemnou objevuje brána měřené míle. To si na nás pořadatelé připravili zpestření, na konci okruhu je měřená míle druhá. Hledám v sobě skrytou sílu a přepínám na turbo mód. Míli, o které se nedá říct rovinatá, dávám za sedm čtyřicet osm.

Pak na mně čeká druhé kolo. Naštěstí, hned za cílovou rovinkou začíná známé klesání a já na volnoběh rozdýchávám rychlou mílí a snažím se dostat opět do pohody. Tentokráte občerstvení nevynechám, ochlazení už je nutné. Zbývá dva a půl kilometru a druhá měřená míle, tentokráte už není tak rychlá. Zpomaluji o jedenáct sekund.

Tři sta metrů, se mne pokouší někdo předběhnout, OK. “Pojď! Vamos! Come on!” Řvu na něj. Dodává mi to sílu a zrychluji do sprintu. “Dobře Michale!” Slyším kamarádku Lenku, jak na mně z pit-line volá. Viděla ten pekelný sprint a jak jsem na cílové rovince zdrtil nejbližší soupeře.

Sotva se stačím vydýchat do cíle se blíží Sonička – na tváři úsměv pro fotografy a v očích odhodlání. Tohle je pro mně odměna za dobře zaběhnutý závod. Navíc na místě, které jsem jako chlap chtěl vždycky navštívit.

Napsat komentář