Naše běžecká láska

Už skoro tři roky patříme k sobě. A protože často dostáváme otázku, jak jsme se seznámili, tady je náš příběh – hezky z obou stran. Je to taková malá červená knihovna. Hezké čtení!

SOŇA:

Byl konec března a ten den byl pro mne důležitý hned z několika důvodů: kromě toho, že jsem v kalendáři slavila svátek, tak jsem běžela svůj první velký závod – pražský půlmaraton. Už po probuzení jsem cítila, že to bude ono, že to zvládnu a taky se tak stalo. Plna euforie a emocí jsem vbíhala do cíle. To byl nezapomenutelný pocit, tolik koncentrovaného štěstí jsem dlouho nezažila. Vždycky si říkám, že tak dobrá energie přitahuje. A to byla pravda…..

Když jsem si pak v šatně balila věci, začal na mne mluvit nějaký kluk, já k němu byla zády. „Ty jsi byla taky na tiskovce Adidasu? Že máš stejnou tašku jako já, já tam tenkrát taky byl.“ Podivila jsem se, že jsem si ho v takovém množství lidí opravdu nevšimla a oba jsme se zasmáli tomu, že jsme teď stejně „vybaveni“. Pak jsme všichni s kamarády z mého běžeckého klubu šli na pořádný oběd.

Ten kluk – Michal, se posadil vedle mne. Okamžitě mi na internetu vyhledal můj čas v cíli a najednou mi připadalo, jako bychom se znali léta. Smáli jsme se spolu, povídali si…a já si v té chvíli uvědomila, že tak hezky a dobře jsem se už dlouho s nikým necítila…Doma jsem na něho nemohla přestat myslet…a protože měl druhý den narozeniny, napsala jsem mu na Facebook přání ( je přece důležité se připomenout, ne? ) Poděkoval mi a pak jsme se pod záminkou pracovní spolupráce sešli.

Kromě „jednání“ jsme šli také na zmrzlinu a měli si toho tolik co říct….a pak, až si Michal vyřešil „svoje záležitosti“ jsme se sešli znova a znova a už spolu zůstali a tolik toho prožili! Vzpomínám na náš první společný běh – kdy Michal pádil tak, že jsem měla jazyk na vestě. Pak mi řekl, že jsem ho málem uhnala. Oba jsme totiž doháněli druhého tak, že jsme byli jako ohnivá koule.

Teď už víme, jaké tempo nám oběma vyhovuje a je to tak krásný pocit běhat spolu a sdílet nejenom běžecké okamžiky. Spolu jsme také surfovali na Brači, absolvovali nemálo závodů… A i když to u nás vždycky není jako z románu ( jsme totiž dvě rohaté znamení), když se na mne Michal usměje, kolem očí se mu udělají ty nejkrásnější vrásky smíchu, oči se mu rozzáří a já cítím to, co nikdy. Když se mu schoulím do náručí, vím, že jsem v tom nejbezpečnějším, nejkrásnějším a nejmilovanějším místě na světě. Nastavuje mi zrcadlo a ukazuje mi, že i když mám plno chyb, pro něho budu vždycky ta nej, třebaže mám na sobě zelenou pleťovou masku, nemám svůj den nebo se zrovna necítím dobře.

MICHAL:

Jednoho krásného zimního dne jsem byl jako redaktor rungo.cz na tiskové konferenci, kde Adidas prezentoval svůj nový antiperspirant pro sportovce a byl jsem tam asi jediný heterosexuální muž. Je pravda, že jsem chvílemi nevěděl kam s očima, bylo opravdu na co koukat. Až do okamžiku, kdy vstoupila ona. Vypadala jako jedna herečka a já z ní nemohl spustit oči. Chtěl jsem ji oslovit, ale přesvědčoval jsem se, že ne, že nemůžu, protože právě s někým chodím.

Běžel čas, vztah se mi pomalu rozpadal, připravoval jsem se na půlmaraton a občas jsem si vzpomněl na ten odzbrojující úsměv. Přišel půlmaraton a já dělal své přítelkyni vodiče, radil jsem jí s tempem, kdy se napít, kdy si vzít vodu, kdy jonťák. V cíli jsme se převlíkali v budově právnické fakulty a tam jsem zahlédl tašku z tiskové konference u jednoho děvčete. Zeptal jsem se jí, jestli tam byla. Protože se ještě upravovala, byla ke mně zády, až se otočila. V ten moment mi padla brada a dlouhou vteřinu jsem stál jako zmrazený. Byla to ona – ta kráska z tiskovky, ta, o které se mi poslední dny zdálo.

Holky z jduběhat.cz chtěly jít na oběd a tak jsem se k nim přidal. Zjistil jsem, že kráska se jmenuje Soňa. Povídali jsme si, zdálo se nám, že jen chviličku, ale byly to celé dvě hodiny. Smáli jsme se spolu a oba jsme cítili, že to není jen tak, že se chceme znovu vidět.

Druhý den jsem měl narozeniny a našel mezi zprávami od kamarádů jednu, s přáním od Soni. Najednou byl den nádherný. Všechno se mi zdálo zářivé a i když lilo jako z konve, na mém tradičním „narunzeninovém“ běhu jsme se s kamarádem Filipem zmáčeli na kost.

Nevěděl jsem, co dělat. Sbíral jsem tři dny odvahu, abych jí napsal, že bych se s ní rád viděl a probral možnost spolupráce, jestli by nechtěla někdy napsat něco pro stránky, které dělám. Souhlasila a za pár dní na to jsme se viděli.

Byla, jak jsem si ji pamatoval, nádherná a usměvavá. Opět nám čas ubíhal jako voda a najednou se Soňa zeptala: „Nesešli jsme se jen kvůli práci?“ Já: „Ne, popravdě ne.“ „Tak to jsem si oddechla, protože ani já se nechtěla sejít jen kvůli práci.“ V ten moment bylo jasno.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než jsme se potkali znovu, protože já si musel vyřešit předchozí vztah. Nechtěli jsme spolu začít chodit dříve, než to budeme mít vyřešeno.

Pak už to šlo ráz na ráz. Byli jsme spolu na pár výletech a na dovolené, kde jsme se učili jezdit na windsurfingu, trávili spolu více a více času, běhali spolu a věděli jsme, že už to jinak nechceme. Že chceme dělat věci spolu. A kdykoliv se na ni podívám, znovu se mi rozbuší srdce jako poprvé. Když se usměje, je svět zase v pořádku, i když se mi celý den nedařilo a vše bylo špatně.