Dneska jsem NUCENĚ nešla na trénink, protože jsem minulý týden strávila v posteli. Dovedete si představit ta muka? Každý vášnivý běžec ví, o čem mluvím. Když nemůžete běhat, je to prostě peklo!
Nedávno jsem v práci zase do sebe házela svou obvyklou dávku vitamínů a bylinných kapek. „Ty jsi nemocná?“ zeptala se mne jedna kolegyně. “ Ne, to všechno jsou věci na imunitu. Nejsem žádný hypochondr, ale nechci lehnout, to bych nemohla běhat.“ řekla jsem jí. Nechápavě zakroutila hlavou a pak už raději neříkala nic. V očích nebězců totiž v některých situacích vypadám tak trochu jako magor.
Jenže ona to není vůbec jednoduchá věc. Minulý rok mne chřipka připravila o celý měsíc běhání! Jaké to bylo? Hrozné! Po tom, co jsem byla zvyklá rok trénovat v kuse, najednou jsem se nemohla hýbat. A já pohyb miluju! Každé ráno cvičím. Patnáct minut protažení a posilování – to mne nakopne na celý den. A teď žádné ranní rozvičky, žádný běh, žádné vycházení schodů v metru. Trpěla jsem jako zvíře.
Týden jsem byla nemocná, týden jsem se regenerovala. Už už jsem chtěla jít zase na trénink, když v tom jsem zase ucítila ten strašný stav. Bolelo mne na plících, začínala mi rýma a dávala se do mne zima. Ach jo. Nemoc se vrátila. Třetí týden jsem proležela doma a vůbec se to nezlepšovalo. Nechtěla jsem se trápit a tak jsem raději všechny běžecké knihy a časopisy dala do tašek, aby nebyly vidět a já díky nim neměla myšlenky na běh.
Jenže jak to udělat? Já na běh myslím téměř pořád. Sebemrskačsky jsem otevřela pak svoji bibli – Školu běhu od Miloše Škorpila a přečetla si, jak se už po dvou týdnech snižuje kondice. Přitom na trénicích jsem se cítila v takové formě! Co bude teď? Bude si tělo moje výkony pamatovat, nebudu při trénincích poslední? Nebude mi kondice chybět do závodů? Udýchám to? Moje hlava byla plna otázek, které se mísily s chaosem. Měla jsem pocit, že se mi rozletí hlava a byla tak nedočkavá, kdy zase znovu vyběhnu.
Pak přišel den D. Chvěla jsem očekáváním jak osika. Oblékla jsem se, nastavila si na mobilu aplikaci a zvolna začala. Vnímala jsem svůj dech, svoje tempo….nádech, výdech, nádech, výdech…levá, pravá….šlo to. Bylo stejně krásné jako předtím. Vnímala jsem každý pohyb a navracela se mi zase moje radost. Když jsem si zkontrolovala rychlost, byla téměř stejná, jako před nemocí. Byla jsem šťastná!
Pak mne ale čekal trénink v běžeckém klubu. Vždycky jsem bývala na špici a kopce zvládala jako první. Teď mi však i malý kopec dal zabrat. Dýchalo se mi hůře, chyběla tam lehkost s vybíháním. Byla jsem mezi posledními. Musela jsem si přiznat – moje forma byla po nemoci ta tam. Když jsem ale zase vyběhla sama, běhání mi dělalo radost a forma se postupně, i když pomalu, začala vracet.
Říkala jsem si, jak je fajn, že za měsíc neběžím pražský půlmaraton, to by mne přece úplně vyvedlo z tréninkové formy! Jenže pak jsem ho nakonec běžela – kamarádka mi na poslední chvíli sehnala registraci. A já? I přes svoji absenci tréninků jsem ho zaběhla. Díky odpočinku mne přestal bolet natažený hamstring, tělo zregenerovalo. Nakonec si myslím, že moje nemoc nebyla až tak špatná. Třebaže mám pořád i z takové rýmičky vítr, vím, že vše je jen o mojí hlavě a že taková sportovní přestávka je vlastně dovolenou pro moje tělo. On se svět nezboří, když si čas od času odpočine!
Přesto ale stále miluji chodit do nejrůznějších bylinkářství a zkoušet novinky na imunitu. Jistota je jistota. Co kdyby….že?
Několik rad jak se nemoci bránit najdete v našem článku Když na vás něco leze.
Foto: Jdubehat.cz
Když má běžec/běžkyně rýmečku, má dvě možnosti: 1. vyběhá to, 2. vyležíto. Něco mezi tím nedoporučuji 😀
No Míro, jenže zrovna třeba u mne právě vůbec nefunguje to vyběhat 🙁 to byl ten nejlepší lék! 🙂
Tak potom zbývá jedině vypotit 😀