První společné závody máme vlastně dva. Ten skutečně první byl neplánovaný, ale o to byl pro nás důležitější. Byl to loňský půlmaraton v Olomouci. Bylo to Michalovo trochu jiné poprvé – absovoval ho jako čistokrevný fanoušek a závod spoluběžel v riflích a polobotkách. Tady je náš pohled na závod z každé strany:
MICHAL:
Olomouc měla Soňa v kalendáři již dlouho a já byl ten den na Moravě, na svatbě mého táty. Protože se závod běžel až večer, tak jsem dojel do Olomouce a v sedm večer měl už za sebou fotografování se s kamarády, obhlídku trati a naplánovanou trasu, jak se dostat co nejrychleji na místa, kde budu Soničce fandit a kde poběžím kus trasy s ní. Jen tak, mimo závod, abych ji podpořil a také jí hlídal čas.
Po zaznění startovního výstřelu z náměstí mířím davem fanoušku k první občerstvovačce, trasu si zkracuji, jak to jen jde. Stíhám vyfotit čelo závodu a povzbuzovat ještě čerstvé běžce, plné sil. Už vidím Soňu a její překvapení, že tady jsem. Následující dva kilometry běžím s ní vedle závodu a rychle ji dávám několik rad.
Další přeběh a už zase fandím na novém místě. Někteří závodníci mě poznávají a diví se, co tam zase dělám. Opět běžíme spolu. Znovuzdoláváme další kilometry a okolo stojící fanoušci si na mě začínají ukazovat: „Hele v čem běží! To snad ne!“
Nový přeběh, tentokrát k předávce na desátém kilometru. Povzbuzuji předávající štafety. A další a ještě jeden, tentokrát protisměrem závodu. Běžím naproti Soni a fandové podél trati na mě hulákají: „Makej! Běžíš špatným směrem! Hop! Hop! Hop!“
Do cíle je to už jen pár kilometrů a já se přidávám k Soně, snažím se jí povzbudit, aby přidala, má to na čas dvou hodin téměř přesně. Snažím se ji určovat tempo, aby to zvládla – křičím na ni, aby zrychlila. Ta však nevypadá zrovna nadšeně a jde vidět, že trochu zuří. „Už mě nech, musím to zvládnout sama. Uvidíme se v cíli.“ Nechávám ji běžet a sám tam musím dvakrát delší cestou. Pěkně sprintík, nohy už mě od bot začínají pálit, navíc nevětrají tak, jako běžecké.
Makám jak to jde. Bohužel ji v cíli jen těsně nestíhám, ale to nevadí. Potkáváme se v podloubí, já jsem šťastný, že tam s ní můžu být, vypadá nádherně a celá září. Zvládla to svůj vysněný čas pod dvě hodiny s přehledem.
SOŇA
Půlmaraton v Olomouci měl být mým prvním dlouhým závodem, ale zcela neplánovaně jsem předtím zaběhla už ten pražský. Protože jsem v Praze neměla hodinky a neměřila si čas, můj výsledek v cíli byl dvě hodiny a dvě minuty. Olomouc jsem proto chtěla dát pod dvě.
Vybavena dárkem od Michala, hodinkami Vivoactive jsem se na Olomouc těšila. Studovala jsem tu totiž pět let vysokou školu a také tu promovala.
Když běžím závody, mám svůj svět. Pozoruji okolí, lidi, fanoušky, přemýšlím si. Nosím sluchátka, díky nim mne hudba více nabudí a moje hlava se tolik nezabývá blbostmi. Díky hudbě jsem ale na trati chvíli ani nevnímala Michala, jak běží vedle mne. Rukama na mne mával a já se musela smát, že jsem si ho ani nevšimla, i když běžel kus cesty se mnou, v džínech a polobotkách.
Osmnáctý kilometr závodu vede v Olomouci docela nezáživnou rovinkou od vlakového nádraží až ke kolejím ( běží se tu dokonce dvakrát!). Kontroluji si na sporttestru čas. Musím zrychlit! Už jsem se těšila do cíle, když v tom se přiřítil Michal a začal na mne hulákat, ať makám, že jinak dvě hodiny nestihnu. Krev se mi hrnula do hlavy. Potřebovala jsem klid a soustředit se sama na sebe, tak jsem na něho křičela, ať mne nechá být, že si to ohlídám sama. A taky se tak stalo. S vypětím všech sil jsem doběhla do cíle a byla šťastná, že jsem svůj limit splnila.
Nakonec pro nás bylo nejtěžší se v davu tisíců lidí i přes mobil najít. Ale podařilo se to. Jen jsem se divila, proč taky zhluboka oddychuje a je zpocený. Aby ne, když si téměř celý závod zaběhl taky, i když po trošku jiné trase. Každopádně odměna byla sladká – nejkrásnější v cíli vždycky je, když vás někdo blízký, koho máte rádi, obejme a dá vám zaslouženou pusu.
