Trénink na doraz

foto: Reebok

Ano. Vypadá to tak idylicky, běžící pár s vlajícími vlasy, úsměvem na tváři, jejich každý krok je jako vznášení se ve vzduchu, k tomu se políbí, chytí za ruku a svět je tak krásný….ano, někdy tak tomu určitě je, ale jsou i dny, kdy trénink prostě nesedne. A to se stalo i mně a proto vám o tom chci napsat. 

Před pár dny jsme si s Michalem, jako obvykle, naplánovali výběh do Prokopského údolí. Podle jeho  plánu to měl být delší trénink, mezi 25-30 km. Ok, normálně mi tato vzdálenost nevadí, ale tento den se sešlo několik věcí, které hrály v můj neprospěch. Jaké to byly?

I když se mi to zpočátku nezdálo, byla jsem unavená. Celý víkend byl totiž náročný, strávila jsem několik hodin cestováním v autě a den předtím jsem vstávala v šest ráno – pro mne šílený čas a zvlášť, když normálně dospávám celý týden. Čím jsem starší, tím se musím lépe a déle vyspat. Tady mi hodiny bez spánku chyběly.

Špatně jsem jedla. I když jsem snídala ovesné vločky, které dodávají energii na dlouho, u oběda jsem udělala zásadní chybu – dala jsem si pouze zeleninový salát s kuřetem. To bylo málo. Sice jsem před během ještě zhltla kus domácího koláče, přesto tělo nemělo z čeho čerpat. Hodně mi před běháním pomáhají tyčinky z ovesných vloček, oříšků a ovoce – tzv. Flap Jacky. Stačí kousek a tělo dostane to, co má. Nejraději mám pistáciové od Nutrendu. Takže koláč příště určitě ne.

Byla jsem indisponovaná. Rozumějte, byly to přesně ty dny, které my ženy nemáme zrovna v lásce. Moc se o tom nemluví, ale je to tak. Nedávno se mi líbilo, když jedna tenistka prolomila toto tabu. Když se jí novináři ptali, proč nevyhrála, řekla, že kvůli tomu. Prostě v tyto dny, aspoň já, mám na sportování méně energie, cítím se taková slabší, přestože mne nic nebolí. Michal chtěl pořád běhat kopce, já jsem ale věděla, že musím říct ne a zvolnit.

Na konci tréninku jsme pak ještě museli vyběhnout pěkný krpál na Barrandov. V nohách jsem měla téměř 21 km a přesto jsem ho pomalu vyběhla. Čím více jsem ale se blížila k domovu, tím více mne síly opouštěly. Říkala jsem si v hlavě – dáš to, dáš to, je to skvělá příprava na dlouhé běhy. Dala jsem to. Téměř 23 km. Bylo to šílené. Jen se za námi zavřely dveře od bytu, dostala do nohou křeče, protahování pro mne bylo mučení. Nesedlo mi to. Když Michal viděl můj stav, uvařil kopec těstovin, dal mi pořádně napít. Svaly jsem si namazala bylinkovým uvolňujícím gelem a za pár hodin mi bylo fajn.

Tohoto tréninku ale nelituju. Myslím, že i toto ke sportování patří. Vím, že musím více poslouchat svoje tělo a nic nepřehánět. A i když to bylo tentokráte trochu těžší, těch 23 km krásnou přírodou za to určitě stálo!