Nejdelší klasickou běžeckou distancí je maraton. Pro mnohé nedosažitelná meta, pro jiné cíl a pro někoho vášeň. Já patřím k těm třetím. Maraton mám rád, dává mi čas přemýšlet, je to příležitost k setkáním a test kondice.
Spolu s kamarádem Pavlem čekáme na startu úplně na konci, vyčkáváme, až všichni proběhnou, teprve potom se vydáváme na cestu. Pěkně zlehka, nikam se neženeme, tempo volíme tak, abychom si mohli povídat. Zpíváme si, plácáme diváky i spoluběžce, které při své pouti vpřed míjíme.
Postupně se propracováváme startovním polem. Diváci i někteří běžci se diví, jaké skopičiny děláme, ale my jsme si přišli užít první maraton. Nemáme ambice na žádný čas, dorazili jsme na jeden z největších pražských běžeckých happeningů a chceme, aby nám zůstal hluboko ve vzpomínkách.
Na 15. kilometru dobíháme Tomáše Zahálku, který se nás nebojácně chytá, spolu s ním ještě další tři běžci a společně si vychutnáváme krásy Prahy. Na metě půlmaratonu zjišťujeme, že náš čas není zdaleka tak špatný, jak by se mohlo na prvoběžce zdát a síly zdá se neubývají. Ne na dlouho. Na 25. kilometru na Smíchově se musí oddělit Pavel, ozvalo se mu zažívání a musel vyhledat nejbližší ToiToiku. Začalo pršet a vítané osvěžení. Bohužel pro mě těsně před otočkou na Smíchově. Tu nezvládám a sunu se neřízeně k zemi. Jeden z pořadatelů ke mně kvapně přibíhá a napůl otázkou na půl příkazem mě chce odradit od další cesty: „Záchranku? Pojď potřebuješ ošetřit!“ „Ani náhodou, jsem v pohodě!“ Vysmekám se mu a snažím se tvářit že nekulhám. Nemůžu se pořádně rozběhnout od bolesti kolene mě odvádí diskuze se spoluběžci.
foto:David Šantora
Až na 35 kilometr se belhám jak to jde. Pohání mě myšlenka, že bosý běžec mě přece nemůže dát. A nedává odpoutávám se od něj. Obávaný Karlín je milosrdný nefouká a já se snažím držet tempo
40. kilometr, dívám se na hodinky a musím a vidím, že je stále šance dostat se pod 4 hodiny. Nevnímám bolest a přecházím do běhu. Tempo atakuje 4min/km. Pařížskou už skoro sprintuji. V cíli mačkám stopky a čas ukazuje 3:59:46. Přijímám gratulaci a medaili. Jsem šťastný.
To byl můj první maraton před dvěmi lety. Letos jsem startoval se zcela jinými ambicemi. Rozhodl jsem se pokořit čas 3:40. Natrénováno na to mám, připravuji se na stovku. Poslední závodní maraton jsem dal za 3:51. Cítím se, že to musí vyjít.
Startuji z koridoru pro běžce s podobnými ambicemi. Před startem si beru Enduro snack a Anticramp. Běžím na pohodu a tempo si hlídám, abych nepřepálil, ale zároveň abych se neflákal. Vše jde podle plánu. Dodržuji pitný režim. Beru si banán a houbičku na ochlazení na každé občerstvovačce. Vše šlape a já jsem si jistý, že to dneska padne.
Otáčím se u Žlutých lázní, polovina. Něco není v pořádku, prostě makám, ale není to ono. První krize. Zaháním ji. Ještě si nechci brát další gel, problém není s energií, jen prostě fouká a já se s tím musím poprat.
Smíchov mi přináší vzpomínky na dva roky starý pád. Bohužel ne jen v hlavě. Začínám cítit bolest v koleně. Snad je to jen psychosomatické. Nyní tempo klesá, běží se mi hůř a hůř. Vnitřní kolenní vazy se rozhodly vzít si předčasně volno a nechat mě v tom.
Postupně mě předbíhá vodič na 3:45 (no co se dá dělat, tak aspoň ať je to pod těch 3:50), potom Tomáš Zahálka (tak ať si běží) a nakonec v Karlíně i Miloš Škorpil s časem 3:59. To už pouze jdu. Přece jenom za týden je Vltavarun a tým je na mně závislý. Nesmím si způsobit něco, co za týden nepřeléčím. Vyhecuji se k běhu aspoň těsně před cílem. Je to za mnou 4:05.
Opět přijímám gratulaci a medaili. Jsem zklamaný, ale jen chvíli. Vidím ostatní běžce, kteří se radují, že je jejich maraton za nimi a nedá mi to radovat se s nimi. Když pak doběhne i Soňa, má za sebou svůj první maraton, jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Zvládla to.
Když pak doma probíráme závod, uvědomuji si, že letos to bylo bláznivé. Tolik sanitek, fyzických i psychických kolapsů jsem na žádném jiném maratonu neviděl. Možná to bylo počasím, možná se letos přihlásilo až příliš začátečníků. Nevím, jsem ale rád, že jsem běžel. Teď už se těším do svých milovaných hor. Přesto se na silničním maratonu zase budu pokoušet zvládnout trasu v novém osobáku.
Gratuluji Vám oběma. Doběhnout to na pohodu umí každý :-), ale úspěšně poprat s nepřízní během závodu je někdy mnohem cennější. Zvlášť když jsem viděl, kolik lidí to nedalo (zranění atd).Alespoň jste si užili naplno. Já běžel letos poprvé a užil jsem si to moc, i když závěr byl už jen silou vůle :-).
Děkujeme Pavle! Tento rok to fakt nebylo snadné a hodně lidí to vzdalo. Takže moc gratulujeme i Tobě!