Sonin první maraton

Maraton – kouzelné slovíčko, které mnohým nedá spát – stejně, jako tomu bylo u mě. Když jsem minulý rok zaběhla v pohodě půlmaraton a měla v cíli ještě dostatek sil, začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo zdolat jednou tolik. Taková myšlenka je jako malý červíček, prokouše se vám do hlavy a už nechce ven.

Mám na to? Zvládnu to? Ptala jsem se celý rok. Poctivě jsme s Michalem celou zimu trénovali a pravidelně jsem chodila na běžecké tréninky. Přesto ale, když se den D přiblížil, byla jsem nervózní. Tři týdny před maratonem jsem nemohla trénovat – pár dní jsem byla nemocná a pak odletěla do Indie, kde se běhat moc nedalo. S termínem mého odletu pohnout nešlo. Říkala jsem si – asi to tak má být.

Den před závodem mne Michal vytáhnul na pěti kilometrový pomalý běh – prý je důležitý, aby se svaly nastartovaly. Běželo se mi tak ztěžka! Nešlo to… v hlavě se mi honily myšlenky – když ti jen pár kilometrů dělá potíže, jak jich zvládneš přes čtyřicet? Michal viděl, že mi není hej a uklidňoval mne, že to dělá nervozita a že zítra to bude ok. Snažila jsem se mu uvěřit.

Stojím v koridoru v chumlu lidí. Sama. Michal je vepředu, běhá rychleji, než já. Závodíme každý zvlášť. Nastavuji hudbu do sluchátek, zapínám GPS na hodinách. Zvuk Vltavy se line Staromákem a já vybíhám. Je to nádherné, Praha je nádherná a město má díky závodu zvláštní energickou atmosféru. Užívám si to. Volím pomalejší tempo, chci si dobře rozvrhnout síly. Jde to skvěle, piju na každé občerstvovačce a přesně jím minerály, hroznový cukr a v půlce si dávám energetický Enduro gel. Přebíhám přes most a dostávám se k nábřeží u Smíchovského nádraží.

26883465986_7e2d8550a4_o

Otočka a naskakuje vzdálenost 28 km. Moje maximum, které jsem kdy ve svém životě dala. Jakoby to tělo vyslyšelo a já věděla, že je něco špatně. Začala jsem vidět dvojitě – to je typický příznak toho, že mi přijde migréna. Migréna teď, když už jsem uběhla tři čtvrtiny závodu? Šílené, ale nevzdávám to. Běžím. Potkávám svoje známé a ptám se po prášku proti bolesti hlavy. Nemáme – říkají mi a kus se mnou běží a povzbuzují mne. Zastavuji u záchranky, ale ani tady nejsem úspěšná. Ptám se dalších fandících diváků, ale nikdo nemá, až na paní u Rudolfina. Dává mi do ruky zářivě růžový prášek, který zapíjím a bolest ustupuje. Už jen deset kilometrů….ubíhá to opravdu pomalu….

Dostávám se na nábřeží u Právnické fakulty a zahýbám do Pařížské ulice. Tady už vím, že můj cíl i Michal jsou jen kousek. Užívám si to, vbíhám do brány. Radost se ale koná jen chvíli. Obejmu se s Michalem, vyfotí mě a najednou to cítím. Můj žaludek stávkuje. Není mi dobře a tak mizím v růžové ToiToice, kde jde vše ven. Chci oslavovat, ale nejde to, jediné, na co myslím, je postel.

Jestli mi to stálo za to? Stálo. Byly to krásné 4 hodiny a 44 minut. Je to podobné, jako když jste horolezec. Chcete vylézt nahoru, až na vrchol. Jako běžec zase chcete překonat tolik obávanou maratonskou zeď. Já ji zdolala, i když jsem musela při lezení použít hodně sil –  ten den toho bylo prostě hodně najednou – velké horko, při kterém odpadávali i zkušení borci, k tomu se přičetlo dlouhé cestování z Indie, změna času, perioda a navíc ostré slunce. Asi jsem dostala malý úžeh. Brzy se mi ale udělalo dobře a když jsme přijeli domů, začala jsem si vše uvědomovat. Nelituji ani jedné minuty. Maraton mne posílil a ukázal mi, že mám silnou vůli a fyzičku, ale že musím více naslouchat svému tělu a více odpočívat. Ne vše musím stihnout najednou.

P.S. A jestli jsem druhý den mohla chodit? Ano, mohla, dokonce jsem si na radu Miloše Škorpila šla zase regeneračně zaběhat! 🙂

Podívejte se na naši soutěž Fotosoutěž: #nemuzespridej. Můžete vyhrát startovné a skvělou knížku o Emilu Zátopkovi.

maratonskacisla

 

Napsat komentář