foto: Běhej lesy
Sehnat startovné na každý ze závodů Běhej lesy, vedoucí krajinou českých lesů, je čím dál náročnější a větší adrenalin. Jak by ne, když jsou skvěle zorganizované a vedou atraktivní, čistou přírodou, kterou za to stojí vidět. Včera jsme startovali v Brdech, kam se ještě loni bez povolení nesmělo. Jaké to bylo?
Soňa:
Když jsem si asi před měsícem vychutnala závod v těsné blízkosti Karlštejna a proběhla se lomem Velká Amerika, bylo mi jasné, že tyto závody jsou návykové. A protože pocházím z úpatí Beskyd, přírodu mám v srdci. Brdy znám pouze jako houbařka. Kdysi jsem tu našla kousek, o kterém se mi ani nesnilo – byl větší než moje hlava!
Asi po hodině cesty z Prahy jsme zaparkovali na odstavném parkovišti, odkud nás kyvadlový autobus dovezl na nedaleké místo startu. Tady jsme totiž v chráněné krajinné oblasti, takže tady se parkovat nemůže, kde se vám zachce. Při čekání na kyvadlovku jsme se seznámili s Petrem. Pořád po nás pokukoval. „Ty toho kluka znáš?“ ptala jsem se Michala. Že na nás pořád tak dívá…říkala jsem Michalovi. Petr nás však oslovil a zjistili jsme, že nás čte na blogu. O to větší byla naše radost, popovídali jsme si a cesta utekla jako nic.
Na startu jsme si vyzvedli čísla a já si u stánku Kine-Max vystála frontu na tejpování, kvůli mým kolenům – odcházela jsem vybavena růžovými tejpy od kyčlí až ke kolenům a na závodě jsem si je nemohla vynachválit. Co na tom, že jsem při lepení byla jen v titěrných kalhotkách :-).
Michal:
Před startem jsme se ještě procházeli po zázemí a potkávali spoustu známých. S každým prohodit pár slov, udělat si fotku a najednou zjišťujeme, že můj start je tady. Tak tak jsem dorazil ke koridoru a už bylo slyšet. Připravit se tři…dva…jedna…Start!
Vybíháme, začátek je z kopce a já jsem hodně vzadu, ach jo. Přebíhám do kopřiv a předbíhám slušnou porci soupeřů. Slyším jen: „Koukej…au…tamtudy bych neběžel!“ Nevnímám to, běžím z kopce a to miluji. Pole se pročišťuje a tak se vracím zpět na cestu.
Trasa uprostřed lesů s minimálním zásahem civilizace je opravdu výjimečná. Za pár let už to bude jiné, ale dnes jsme jedni z prvních návštěvníků. Mechem obrostlé kmeny padlých stromů, zažloutlé travnaté svahy s místy navátými keři a malými stromky v místech, kde byly donedávna plochy vojenského cvičiště, to vše mě nabíjí neskutečnou energií. Chvílemi bych se nejraději na chvíli zastavil a jen tak ničím nerušen pozoroval tu krásu.
Je čím dál větší dusno a v nose začínám cítit vůni blížící se bouřky. Sbíháme k rybníkům v tuto chvíli ještě vtipkujeme o možnosti koupání, ale jen po pár minutách začíná pomalu krápat. Zrovna dobíháme k hasičům, kteří ochlazují supící běžce. Kolega na ně volá: „Už je to fajn, už se o nás postará déšť“. Hasič se na nás podívá a pokropí nás přesně mířeným proudem vody. Usmívám se, už bylo potřeba. To ještě netuším, že o minutu později bude vody tolik, že se po závodě nebudu muset sprchovat.
Ve svých Fénixech přepnu na výškový profil a zjišťují, že poslední dva kilometry jsou vytrvalé stoupání. Ve stejnou chvíli se mi na nich také oběví zpráva z Tour de France, že Roman Kreuziger je v úniku a stoupá na Col de Joux Plane. Přepínám tedy na automat a snažím se na nic nemyslet. Prostě makám a dělám vše proto, aby mě už nikdo nepředběhl. Poslední metry a už slyším Babetu, jak na mně volá: „Makej Michale! Makej! Jedna zatáčka a jsi v cíli!“ Plácnu si s ní a zrychluji, to samé na mně volá Bára a tak ještě více přidávám a předbíhám v cílové rovince několik dalších běžců. Je to tady cíl. Sláva – mám pocit vítěze, i když jsem v hloubi pole poražených. Vůbec mi nevadí nekončící sprcha, jsem šťastný, že jsem doběhl.
video: Ilona Burgrová
Oba:
A jaký jsme ze závodu měli pocit? I když se počasí trochu zbláznilo a dalo nám velmi osvěžující spršku, krajina v paneských lesích, rybíky a mokřiny stály za to. Je to takový balzám na duši, vypadnete z města, ze shonu, jenom vnímáte jen sebe, běhání a ticho lesa…..
A z čeho jsme měli ale úplně největší radost? Z kamarádů a také našich milých čtenářů, které jsme tu potkávali. Běhej lesy jsou víc než závod, je to i takové malé společenské setkaní. A to je pro nás určitě nejvíce. A jestli váháte, zda běžet další závod na Bílé, na nic už nečekejte. Místa opravdu rychle ubývají!
P.S. Za hezké fotky děkujeme nejenom Petrovi, Lukášovi a Běhej lesy, ale za video také Ilče!
