Proč už poslouchám svoje tělo

Aktivně běhám přes dva roky a o běžeckých zraněních jsem vždy jen slyšela nebo četla. Myslela jsem si, že se mně netýkají. Až donedávna!

Slyším startovní výstřel. Vybíhám. Cesta se klikatí a ze silnice přechází v lesní pěšinku. Jooo, tak to je moje – hezký trailík, to mám fakt ráda. Běžíme s ostaními závodníky za sebou. Cestička je úzká, tady moc předbíhat nejde. Těším se, co všechno mne čeká, když tu najednou pocítím bodavou bolest v koleni. Bolí jako čert, ale běžet se dá. Co se stalo? Proč mě bolí už na třetím kilometru? Přece nevzdám závod! Vrátit se? Ale jak? Tady se zrovna moc vyhýbat nedá, budu do všech narážet! Přemýšlím…Čeká mě ještě dalších 16 km. Zvládnu to? Ještě nikdy jsem ze závodu neodstoupila… Zatnu zuby a běžím….při běhu se bolest rozpouští, když však v prudkém kopečku přejdu do chůze, vrací se.

Míjím Karlštejn a těším se na Velkou Ameriku. Kdy se to člověku jen tak poštěstí, proběhnout se tam, kam se jindy nesmí? Kilometry ubíhají a já vbíhám do cíle. Zastavuji a skoro nemůžu chodit. Dala jsem to, ale radost nemám. Vítám se s Michalem a kulhám. V autě si připadám jako důchodkyně, každý pohyb bolí.

Druhý den, když mě Michal vidí, jak se belhám, hodí mě raději do práce autem. Jsem vybavená měkkými balerínami Crocs ( moje nejpohodlnější boty, co mám), do kterých si navíc dávám speciální vložky napuštěné vodou. Jsou určené pro tyto stavy, když něco bolí po sportu a je potřeba relaxace. Koleno natírám mastičkami, které jinak ulevují. Teď ale moc ne.

Druhý den bolest nepolevuje. Sama řídit nemůžu a Michal ráno musí na jednání, takže mě zase zavézt do redakce nemůže. Jindy obyčejná cesta do práce mi připadá jako překážková dráha. Schody? Proč jsou všude schody?! Kde je výtah? Kde bezbariérový vchod? Není to vůbec lehké. Vycházení je pro mě pohroma. Najednou si uvědomuji, jak to mají staří lidé nelehké.

Jsem nervózní. Koleno přece není žádná legrace. Michal mě objednává k našemu známému – fyzioterapeutovi a trenérovi Petru Soukupovi. Tady mám jistotu, že mi jako první věc neřekne, abych přestala běhat. Kontroluje mi koleno a najednou říká: „Máš ho zdravé. Bolí tě, protože máš hodně namožený stehenní sval. Tím, jak jen běháš a nekombinuješ to s žádným kompenzančním sportem, ho jednostranně přetěžuješ.“ Pak mi nohu zatejpoval a doporučil mi pořádně se protahovat a pořídit si rehabilitační válec, na kterém budu svaly masírovat.

Když jsem si na válec celou vahou stehny poprvé lehla, myslela jsem, že to snad ani nevydržím. Masírování mi způsobovalo takovou bolest! Místa, která mě bolela nejvíce, jsem podle Petra prodýchávala a déle jsem v nich zůstávala. Neběhala jsem. Trpěla jsem. Koleno bolelo a teprve po dvou týdnech jsem pocítila zlepšení a dokonce jsem pak i vyšla kopec. S běháním jsem začínala pomalu a opatrně. V nejměkčích běžeckých botách a opět ve speciálních vložkách s vodou Medicovi ( o těch napíšu speciální článek někdy příště)

Běhání po více, než dvou týdnech šlo ztěžka, ale nic jsem nepřeháněla a síly se mi začaly navracet. Ten pocit, že mě nic nebolí a že si zase můžu užívat volného pohybu bych nevyměnila za nic. Jak si teď toho vážím! Svoje tělo už poslouchám a dbám na to, abych i odpočívala a po závodech se dobře protahovala a nazapomínala na to. A jedno vím jistě – tady je hrdinství zbytečné. Příště už bych závod klidně nedoběhla. Když svítí varovná kontrolka, tak se prostě neběhá. Ono se to vyplatí!