Foto: Roxy
Někdy si připadám jako tryškomyš – všechny víkendy až do konce měsíce mám plné a můj diář je nabitý k prasknutí. Každá minutka musí být zaplněna. Je tohle správná strategie? Není. Rozhodla jsem se řídit nejnovějším trendem a tím je slow život!
Zpomalit. Jak jednoduché a přitom tak těžké. Už jen běhat v pomalém tempu, jak táááák náročné! A zvlášť, když si nařídíte, aby vám rychlost kontrolovaly hodinky. Těm nic neunikne – píp, píp – běžíš moc rychle, zpomal! Zvolňuji, ale připadá mi, jako bych skoro šla. Chci se rozběhnout, chci nabrat rychlost, chci všemu utéct! Dýchám – nádech, výdech, nádech, výdech, jedna noha, druhá noha…soustředím se na vzduch, který natahuji do plic a pak ho dávám pryč…vše je jak ve filmu…zkouším to dál a dál….najednou vypínám mysl…můj tep se zpomaluje, dýchýní přestává být příliš hluboké…..pohyby se automatizují…tělo běží samo….jsem tady a teď…a je mi krásně.
Nedávno jsem se setkala se věhlasnou cvičitelkou jógy, která snad projela celý svět, aby se ve svém řemesle zdokonalila. Vyprávěla nám příběh, jak s kamarádkou jely do indického ašrámu, meditovat, cvičit a poznat sebe sema. Když jely v nabitém autobuse plné Indů, ptali se jich, co tam dvě Evropanky dělají. „Jedeme cvičit jógu a meditovat!“ říkla ta jedna. „Jógu? Co to je?“ ptali se Indové.“Aha, já už vím – jóga, to je nádech a výdech, to dělám vždycky, když potřebuji zvolnit“. řekl jim další z nich. A měl pravdu. Takové obyčejné dýchání dokáže téměř zázraky. Ano, jde relaxovat tím, že si zajdeme do vířívky, naložíme se do vany a zapálíme svíčky nebo si odpočineme v rukou maséra, ale takové obyčejné dýchání toho dokáže tolik!
Stačí jen vyzkoušet jednoduché cvičení, které zabere pár minut. Prsty přiložit na nos a dýchat nejprve jednou dírkou, na tu pak přiložit prst a vydechnout druhou dírkou, kdy prst zase oddálíme. Takto to udělat několikrát na jednu stranu a pak na druhou. Funguje to! Najednou se cítím svěžeji a stres je menší. Myslívám na to občas v metru a tramvaji a když můžu, nedělám nic, jen se soustředím na svůj na svůj dech.
Čím jsem starší, tím více si užívám chvilky nic nedělání. Ve vlaku, místo abych si četla nebo sledovala film, se dívám na ubíhající krajinu, u moře na lehátku zase pozoruji plynoucí vlny. Chvilky, kdy vypnu hlavu a mám jen svůj svět, mi dávají hodně a mám to tak i u běhání. I když běhám většinou s Michalem, dost často vedle sebe běžíme mlčky. Naladíme se na společné tempo, vypneme hlavu a jen si užíváme ten krásný, dokonalý pohyb.
A co je pro mě synonymem relaxace? Houpací síť! Když jsem byla totiž v Indii, měli je téměř všude. Ten pocit, kdy v ní ležím a dívám se do modrého nebe a do korun zelených palem je nepopsatelný. A to Indové dobře vědí. A nerelaxuji a nezpomaluji jenom já. V poslední době čím dál víc lidí praktikuje slow život – už se nechtějí za vším honit. Chtějí si užívat přítomný okamžik. Vznikají slow restaurace, slow školy, slow cvičení a dokonce se praktikuje i slow sex. Hmm? Takže pozor, přibrzdit!