Jak jsem běžel Birell Grand Prix 2016

Zastavuji se s bolestmi břicha, vím, že už nemůžu dál běžet. Omlouvám se kamarádům, otáčím se a šouravým tempem se vracím domů. Mám co dělat, abych udržel obsah žaludku na svém místě. Takto vypadal můj středeční trénink před Birell Grand Prix Praha. V tu chvíli jsem se bál, že do závodu ani nevystartuji.

Naštěstí se mi začalo dělat hodinu od hodiny lépe. Ukázalo se, že to byla pouze nevolnost od oběda a nenechala na mě delší následky. Když pak ve čtvrtek dorazily mé zbrusu nové boty Adidas Adizero Adios 3 a triko do horkého počasí climachill, neodolal jsem a hned je šel alespoň protáhnout. Nálada se mi zlepšila a já si tak nějak říkal, že si ten závod prostě užiju. Deset kiláků, navíc pro dobrou věc – každý, kdo při závodu proběhne branou Birell, vlastně přispěje 5 Kč na nákup sportovního náčiní pro handicapované sportovce.

Protože jsem se hlásil na poslední chvíli mám na čísle napsán koridor H. To není nejlepší výchozí bod. Na druhou stranu proč ne? Nemusím závodit. Můžu cestou předbíhat a rozhlížet se po noční Praze. Ještě před startovním výstřelem se mi podaří posunout o pořádný kus dopředu a tak vybíhám z koridoru na hodinu deset.

Běžím po Revoluční, užívám si fandění diváků a zlehka zrychluji. Hledám bílou vlajku s časem 50 minut, nese jí kamarád Jirka Mašek, až ho doženu zůstanu s ním. Mezi tím se rozhlížím po městě. Noční Praha má své kouzlo. Zlatavě ozářená Vltava, lodě s turisty, historické budovy na nábřeží. To všechno mě nabíjí, usmívám se.

5164
foto: Birell

Za mostem na chvíli zapínám hudbu AC/DC, abych chytil rytmus. Musím trošku protáhnout boty, jsou to přece závodky. Jedny z nejrychlejších bot planety. Uvidíme, jestli v nich vydržím celý závod bez úhony. Cítím že to půjde, zdá se, že Adidas udělal závodky, ve kterých může běhat i hobbík jako já.

První občerstvovačka a Jirka už je nadosah. Vodu si ani neberu, desítku zvládám bez osvěžení. Navíc proti horku skvěle funguje triko Adidas climachill, na zátylku má malé kovové plíšky, které příjemně chladí, skoro se mi nechce věřit, jak skvěle to funguje. Cítí se naprosto v pohodě. Běží mi to skoro samo.

„Ahoj! Jirko, držíš krásně tempo.“ Chválím kamaráda, není to nic lehkého, dělat vodiče a pomáhat tak druhým, zvládnout závod na plánovaný čas. Kromě tempa, uděluje ostatním zkušeně rady, kdy se napít, na co si dát pozor a povzbuzuje ty, kteří to potřebují. Naopak brzdí ty, kteří by chtěli bezhlavě zrychlovat už teď v polovině.

5164
foto: Birell

S každým krokem cítím plácnutí po kotníku, že by se mi uvolnila tkanička? Sakra, nezavázal jsem je nadvakrát. Nechci dopadnout jako běžkyně, která na minulé občerstvovačce upadla. Proto na nejbližším možném místě vybíhám z davu a kontroluji, co se děje. Tak tkanička ne, jen se mi zachytila větvička do šněrování. Ve dne bych to viděl, ale je tma a já se svou šeroslepostí viděl jen čmouhu.

Drobné rozptýlení mě sice stálo půl minuty, ale co. Budu si dál užívat krásného běhu. Znovu zapínám hudbu a pouštím se do strojového tempa. Před sebou vidím bránu Birell, v okamžiku mého průběhu je na ní něco málo přes 12 000 Kč, které půjdou na charitu.

Posledních pár kilometrů běžím s nepřestávajícím úsměvem. Je to paráda. Opět doháním Jirku, cíl protínám pár kroků za ním. Užívám si závěr. Medaili, zdravení s dalšími kamarády a nejen s nimi. Cestou pro věci najednou potkávám samotného vítěze závodu. Abraham Kipyatich využíváme příležitosti a fotíme se s ním.

14285217_10207487074036894_1721172349_o

I když jsem tentokrát nezaběhl osobák, do závodu jsem dokonce nedal ani úplné maximum, které šlo, přesto z něj mám skvělý pocit. Někdy prostě nejde o výkon, ale o to si běh jednoduše užít a to se mi dneska povedlo.

A jak si Soňa užila dámskou pětku – Adidas běh pro ženy se dozvíte v dalším článku, který bude brzy následovat.

Za úvodní fotku děkujeme Tereze Skoumalové a za fotku s vítězem Jakobovi Martiníkovi.

 

Napsat komentář