foto: Dominik Bartoň
V sobotu je v Kopřivnici běh Emila Zátopka, nechcete si ho zaběhnout? Jsem tohoto závodu už několik let sponzor a všichni si ho chválí – řekl mi v týdnu do telefonu taťka. Děkuji, ale asi ne, Michal je v Brně a já běžím zanedlouho jiné závody. Jenže pak jsem se podívala na propozice a bylo rozhodnuto. Běžet určitě chci!
Čím více závodů běhám, tím raději mám ty v přírodě. Žiju ve městě a tak mě příroda nabíjí. A navíc prohlédnout si známá místa z kraje, kde jsem se narodila? Tak to jsem si nemohla nechat ujít. Mrzelo mě však, že nemůže běžet i Michal, protože byl jako organizátor jiných závodů v Brně. Byl to za celou dobu, kdy jsme spolu, první závod, kde jsme nebyli oba.
Michala tentokrát zastoupila moje rodina – mamka s taťkou. Právě po tátovi si myslím, že jsem zdědila lásku k běhání, protože sám jako kluk závodně běhal. „Opravdu tě mám přihlásit? Podle předpovědi má dost pršet.“ volal mi pak ještě táta. „Jasně, mě déšť nevadí, je to lepší než velké horko a taky nejsem z cukru, už jsem tak běhala hodněkrát“ řekla jsem mu.
Kopřivnici znám jako svoje boty. Skvělé zázemí závodu v základní škole a nedaleký start. Stojím v davu převážně mužů – žen je tu poskrovnu. Běh zahajuje paní Dana Zátopková – má to krásnou atmosféru. Výstřel a dav vyráží směr Rožnov velkou rychlostí. V hlavě mám slova Miloše Škorpila – hlavně se nenechat strhnout davem, rozvrhnout si síly a nepřepálit tempo. Jde to těžko. Předbíhá mě spousta běžců, jenže tohle není můj první půlmaraton, vím, jakým tempem mám běžet. Nebudu ale poslední?
Probíháme vesničkama a všichni nám fandí. Najednou na obličeji cítím chladivé kapky a moje obavy z toho, že budu na úplném konci, přehlušuje déšť. Nejprve je kapek jen pár, ale pak začínají houstnout. Prší. Prší hodně. Po tváři mi stéká voda, má ale slanou chuť. Je to zvláštní, jsem promáčená, ale není mi zima, boty dobře drží i na mokrém asfaltu a nepodkluzují.
Ve Veřovicích odbočujeme ze silnice směr Javorník. Cesta začíná stoupat do lesa. Nejprve pozvolna, pak víc. Myslím na Michala, který mi vždy radí, ať se na kopečcích zbytečně nevysiluju a raději je rychle jdu. Ještě kousek a jsem na vrcholu. Tady už vím, že poběžíme jen dolů. Jsem na 14. kilometru, dávám si gel a zapíjím ho vodou, kousek banánu a letím z kopce. Cesta lesem je tak krásná! Les voní, stoupá z něho pára, pořád prší. Jsem promáčená na kost.
Najednou vidím chalupy, domy a také fandící diváky. Už se asi blížím do Rožnova! Zahýbám a jsem v parku, vede do mého oblíbeného skanzenu. Nabírám na rychlosti, vbíhám mezi dřevěná stavení a už jsem v cíli. Všude kolem lidé s deštníky, taťka s mamkou mi gratulují, prý vypadám, jako bych ani neběžela. Rychle se převlékám do suchého a jsem šťastná, že mám 22 kilometrů v tom nečase za sebou. Byl to krásně zorganizovaný závod a déšť mu dodal nezaměnitelnou atmosféru. Příště běžím určitě zase, ale s Michalem!
A moje postřehy?
- u malých závodů není tak narváno, ale zase musíte přidat, abyste nebyli poslední
- všude vám všichni fandí, i když prší ( proto všem velice děkuji za podporu)
- Morava je nádherná, proč ji nepoznat také při běhání?
- cíl v dřevěném městečku je originální
- svým během vzdáváte holt jednomu z největších českých sportovců
- když máte kvalitní výbavu a hýbete se, déšť absolutně nevadí
