Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla běhat, natož, že někdy uběhnu maraton. Hubnout jsem nepotřebovala, koníčků jsem měla dost. Ale běh je jako droga, když ho pořádně okusíte, musíte ho mít zas a znova. Proč? Kvůli štěstí, které vyvolává.
Když jsem před časem dělala rozhovor se známým trenérem a nestorem českého běhu Milošem Škorpilem, zajímalo mne, proč je najednou tolik běžců a co je za tak velkým běžeckým boomem. Odpověď byla, že jedním z důvodů je, že skvěle vyčistí hlavu. „Spousta lidí chodí k psychlogům a psychiatrům, ale tady si tu psychoterapii v podstatě děláte sami – najednou nazíráte na život úplně jinak, s určitými svými nedostatky můžete při běhu pracovat.“ řekl mi tehdy.
A měl naprostou pravdu. Já jsem začala běhat proto, že jsem po práci potřebovala dobít baterky, nemyslet na starosti a na to, co mě trápí. Při běhu jsem totiž v přítomnosti. Vnímám pohyb chodidel, střídání kroků, ruce, dech, krajinu. To, jak se cítím…Z počátku na to myslím více, pak se pohyb zautomatizuje. Jde to samo, tělo je ve zvláštním módu a já také. Najednou nemyslím na nic a on přichází….pomalu, ale jistě….pocit štěstí….
Někdy je trénink náročný. Chci se vším seknout, vzdát to. Něco mě bolí, jde to ztěžka. Jenže pak, když to skončí, já zase cítím, jak je tělo v nové formě. Tváře jsou červenější, krev více proudí, mysl je vyčištěná a já se cítím tak krásně. Nálada je prostě růžová.
A kdy jsem zažila největší pocit štěstí? Když jsem zcela nečekaně zaběhla svůj první půlmaraton. Byla jsem v cíli a tekly mi slzy, jak jsem byla dojatá. Dokázalo jsem to! Bylo to tak dokonalé! Atmosféra, fandící diváci, Praha se zdála být ještě krásnější, než jindy….V cíli na mě ale tenkrát nikdo nečekal. Čekal na mě asi za hodinu. Byl to Michal. To jsem ho poznala. A proč? Vždycky tvrdím, že jsem to štěstí tak vyzařovala, že jsem si ho přitáhla jako magnet.
Kdo běhá ví, o čem mluvím. A pokud neběháte, tak co ho pro ten pocit štěstí alespoň vyzkoušet?