Když jsem dneska před svým pravidelným středečním tréninkem stála v práci u okna a dívala se, jak v zimním klidu všude hustě padají velké sněhové vločky, silnice i chodníky se barví do bíla a lidé venku rychle přebíhají zabalení od hlavy k patě s hlavami krytými kapucemi, měla jsem spíš chuť zalézt si pod deku, uvařit si čaj a odpočívat, než jít běhat. Jenže trénink je trénink a ten se nevynechává!
Svoje běžecké hodiny obvykle mívám o půl sedmé nebo v sedm, to je v zimním období už dávno tma a do útlumu přichází i můj organismus. V tuto dobu cítím většinou také velký hlad a při představě, že ze všech sil běžím intervaly nebo fartlek, mi není úplně hej. Ano, přiznávám – často moji hlavu zaměstnávají myšlenky typu: Vykašli se na to! Dnes odpočívej! Lehni si, vem si knížku nebo pusť si televizi – bude ti tak dobře! Bojuju. Sama se sebou, s malými našeptávači a se svým tělem.
Jenže návyk je návyk a tak absolvuji cestu metrem přes půl Prahy, přestoupím na tramavaj a ocitám se na Letné, kterou mám již pár let s běháním spojenou. Než dojdu do zázemí, zjišťuji, jestli dnes chodníky kloužou a přemýšlím, co si obleču – vždyť je taková zima a tak sněží! Jenže tady se na počasí nehraje. Běhá se vždy a za všech podmínek. Nejsme přece z cukru! Najednou se dámička mění na běžkyni – podpatky střídají běžecké boty, sukni měním za legíny, kabátek za bundu, na hlavu čepici a čelovku. Jen co se za mnou zavřou dveře, klepu se zimou. Nastavit hodinky a běžíme. Tělo chytá tempo, pohyb se stává automatičtějším, dech se zrychluje, krev proudí a chlad ustupuje. Tělo ten pohyb zná a spolupracuje. Miluje ho, zbožňuje ho, chce ho… Jsem ve svém živlu!
Jen co se vrátíme, jsem sice zpocená a někdy i unavená, ale náladu mám lepší vždycky, myšlenky čistější, průzračnější, pleť růžovější a říkám si, že to je tak krásný pocit, který se ani nedá popsat. Dobrý pocit z také z toho, že jsem to nevzdala. Sice to příští týden možná bude nanovo, ale i tak je to prostě bezva. A jak to máte se zimní lenorou vy?
Nechápu tyhle problémy s motivací chodil bych klidně běhat každý den (taky většinou chodím) asi je to typem práce kterou dělam (málo pohybu). Celej den se vždycky těšim až vyběhnu.
Tome, já to mám většinou taky tak, ale někdy mne prostě přepadne lenora 🙂 ale jak píšu, po vyběhnutí jsem pak vždy ráda. Ať to běhá!
Ahoj, včera jsem taky koukala z okna na tu vánici a chodníky zasypané sněhem. Bohužel jsem to vzdala a nevyběhla. Ještě teď toho lituji :o(
Leni, ono se někdy nestane nic, když to člověk vzdá. Lepší, než uklouznout a zlomit si nohu…
Ja s lenorou bojuji taky, hlavne kdyz mam jit behat sama. Jenze za tu dobu co aktivneji beham, cca 2roky, uz moc dobre vim, jak mi bude, kdyz nevybehnu, a jak mi bude az dobehnu 🙂 Me behani leci z depky, potrebuju to. Ted mam obdobi, kdy me behani bavi cim dal tim vic. Poznavam nove tvare. Po dlouhe dobe mam pocit, ze nekam patrim, ze me s ostatnimi neco spojuje.
Nedavnou jsem objevila vas blog, krasny inspirujici a motivacni clanky. Dekuju 🙂