Foto: Reebok
Bolest – někomu už ta myšlenka, pouhé vyslovení tohoto slova, může nahánět nepříjemné pocity i hrůzu. Jenže ona k běhání patří – to ví každý, kdo se tomuto sportu věnuje. Může mít však několik podob – dnes budu mluvit o té, kterou cítím, když běžím nadoraz.
Chci být lepší. Chci se prostě zlepšovat. Chci běhat delší a delší tratě…bez bolesti to nepůjde. Nestačí si jít jen zaklusat. Stejné dny, stále stejnou trasu, pořád to samé dokola.
Tak to nefunguje, tělo potřebuje změny. Potřebuje trénink střídat, ztěžovat ho. Rychlé úseky střídají pomalé, seběh střídá kopeček. Začít zvolna a teď to přijde. „Raz, dva, tři. Poběž! Dej do toho, co můžeš!“ křičí na mě trenér. Zrychluji. Moje tělo to cítí, napíná se, maká…bolí to…zvláštní pocit.
Dobrovolná bolest. Vždycky, když takto trénuji, běží mi hlavou dokola myšlenky: „Vydrž! Nevzdávej to! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!“ Jaká pravda!
Mám já tohle zapotřebí? Někdy se snažím přelstít svoji hlavu a představovat si, že bolest je příjemný pocit. Že ji mám ráda, že mě baví…občas, jen občas to pomůže… malý masochismus čas od času neuškodí. Ale někdy a není to zřídka, to hlava prostě nebere.
Občas už si připadám, že na závodech vypustím duši. Mám chuť být na své tělo hodná a tolik ho netrápit. Ale pak, v cíli, když se vydýchám, říkám si, že jsem do toho mohla dát více, proč jsem to nepřetrpěla? Nevím. A tak se s bolestí sžívám a snažím se ji přijmout takovou, jaká je. Vím totiž, že čím více to bude bolet v tréninku, tím víc si to užiju v cíli. Příště vydržím! Dám do toho všechno!